Babiččina Dilema: Milovaná Anička, Ale Co S Kubíkem?
«Proč to tak cítím?» ptám se sama sebe, když sedím na verandě našeho domu v malebné vesnici na okraji Prahy. Slunce pomalu zapadá a já sleduji, jak se Anička směje a běhá po zahradě. Její smích je jako balzám na mou duši. Ale pak se podívám na Kubíka, který se snaží udržet krok se svou starší sestrou, a cítím, jak se mi srdce svírá. Proč k němu necítím totéž? Je to přece můj vnuk.
Můj manžel, Petr, sedí vedle mě a usrkává kávu. «Je to jen fáze,» říká klidně, jako by četl mé myšlenky. «Kubík je ještě malý, potřebuje čas.» Ale já vím, že to není jen o čase. Je to něco hlubšího, něco, co mě trápí každou noc.
Vzpomínám si na den, kdy se Anička narodila. Byla jsem u toho, držela jsem ji poprvé v náručí a cítila jsem, jak se mi srdce rozplývá láskou. Byla jsem první, kdo ji viděl otevřít oči. Ale když se narodil Kubík, byla jsem nemocná a nemohla jsem být u toho. Možná je to ten důvod? Nebo je to proto, že Anička je tak podobná mé dceři Lence?
Lenka přijíždí každý víkend s dětmi na návštěvu. Vždycky se těším na ty chvíle s Aničkou. Hrajeme si spolu, čteme pohádky a pečeme koláče. Ale když přijde na Kubíka, cítím se nejistá. On je tak jiný. Často pláče a já nevím, jak ho uklidnit.
«Mami,» osloví mě Lenka jednoho dne, když sedíme v kuchyni a děti si hrají venku. «Všimla jsem si, že jsi k Aničce mnohem blíž než ke Kubíkovi. Je něco špatně?» Její otázka mě zasáhne jako blesk z čistého nebe.
«Ne, nic není špatně,» odpovídám rychle, ale vím, že to není pravda. Lenka mě zná příliš dobře.
«Vím, že to není snadné,» pokračuje Lenka jemně. «Ale Kubík tě potřebuje stejně jako Anička.» Její slova mě nutí přemýšlet.
Ten večer ležím v posteli a přemýšlím o tom, co mi Lenka řekla. Možná má pravdu. Možná jsem se nikdy nesnažila pochopit Kubíka tak, jak bych měla.
Další den se rozhodnu něco změnit. Když Lenka přijede s dětmi, vezmu Kubíka za ruku a jdeme spolu na procházku do lesa za domem. Zpočátku je tichý a drží se mě pevně za ruku. Ale jakmile uvidí veverku skákat z větve na větev, jeho oči se rozzáří a začne mi ukazovat všechno kolem nás.
«Podívej, babi! Veverka!» vykřikne nadšeně a já cítím, jak se mi srdce otevírá.
«Ano, vidím ji,» odpovídám s úsměvem a poprvé cítím opravdové spojení s Kubíkem.
Když se vrátíme domů, Petr si všimne změny ve mně. «Jak bylo?» ptá se s úsměvem.
«Bylo to krásné,» odpovídám a vím, že jsem udělala první krok k tomu, abych byla lepší babičkou pro oba své vnoučata.
Ale stále mě trápí otázka: Proč jsem potřebovala tak dlouho pochopit něco tak jednoduchého? Možná je to proto, že láska není vždycky snadná ani samozřejmá. Jak můžeme lépe porozumět svým vlastním pocitům a překonat překážky v našich srdcích?