Babička nebo služka? Můj boj za respekt ve vlastní rodině

„Heleno, mohla bys dneska vyzvednout děti ze školky a pak jim udělat večeři? Já přijdu až později, máme poradu.“ Markétin hlas zněl nekompromisně a já jsem jen tiše přikývla. Už ani nečekala na odpověď, jen mi podala klíče a zmizela ve dveřích. Stála jsem tam v předsíni jejich bytu, s taškou v jedné ruce a s pocitem, že jsem tu spíš na práci než na návštěvě.

Když jsem byla mladší, představovala jsem si stáří jinak. Těšila jsem se, že budu babičkou, která bude dětem vyprávět pohádky, péct bábovku a chodit s nimi do lesa na houby. Ale poslední rok se všechno změnilo. Od chvíle, kdy se můj syn Petr s Markétou přestěhovali do většího bytu na okraji Prahy, začala jsem být zvána čím dál častěji. Ne však jako host, ale jako někdo, kdo má pomáhat. «Heleno, mohla bys vyžehlit prádlo? Helčo, potřebujeme pohlídat děti, máme s Petrem večer volno.»

Zpočátku jsem byla ráda. Cítila jsem se potřebná. Ale postupně se z občasné pomoci stala rutina. Každý týden jsem měla svůj rozpis: pondělí vyzvednout děti, středa nákup, pátek úklid. Markéta mi začala nechávat seznamy úkolů na lednici. «Prosím tě, nezapomeň na okna v obýváku,» stálo tam jednou. Připadala jsem si jako služka.

Jednoho dne jsem seděla u stolu s malým Tomáškem na klíně a snažila se mu vysvětlit, proč babička nemůže přijít na jeho besídku ve školce. «Babičko, proč jsi smutná?» zeptal se mě upřímně. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem tou veselou babičkou, kterou jsem chtěla být. Byla jsem unavená, podrážděná a začala jsem se svým vnoučatům vyhýbat.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala Petrovi. «Petře, musíme si promluvit,» řekla jsem mu do telefonu. «Mami, co se děje?» zněl překvapeně. «Necítím se dobře s tím, jak to teď máme nastavené. Připadám si spíš jako vaše pomocnice než jako člen rodiny,» vysvětlila jsem mu rozechvělým hlasem.

Petr chvíli mlčel. «Ale mami, vždyť jsi nám vždycky ráda pomáhala…» «Ano, ale teď už je toho moc. Potřebuju taky svůj čas a chci být babičkou, ne služkou,» přerušila jsem ho.

Druhý den mě Markéta přivítala s ledovým úsměvem. «Slyšela jsem, že máš nějaké výhrady k tomu, jak to tady funguje,» řekla mi mezi dveřmi. «Ano, mám. Chci být součástí rodiny, ne někdo, kdo tu jen uklízí a vaří,» odpověděla jsem jí poprvé v životě přímo.

Markéta protočila oči. «No tak promiň, ale my oba s Petrem pracujeme a ty jsi v důchodu… Myslela jsem, že ti to nevadí.» «Vadí mi to,» řekla jsem pevně.

Následující týdny byly napjaté. Petr se mi snažil volat častěji a ptal se mě na názor ohledně dětí. Markéta byla odtažitá a často mi připomínala, že bez mojí pomoci by to měli těžké. Já ale začala říkat častěji ne. Když mi volali v sobotu ráno s prosbou o hlídání, omluvila jsem se a šla na výlet s kamarádkou Janou.

Začala jsem znovu žít svůj život – chodila jsem na jógu, četla knihy a scházela se s přáteli v kavárně U Tří lvů. Bylo mi líto vnoučat, ale věděla jsem, že musím myslet i na sebe.

Jednou večer mi Petr zavolal: «Mami, Markéta je naštvaná a já nevím, co mám dělat. Děti tě mají rády a já taky… Ale Markéta říká, že jsi teď sobecká.» Chvíli jsem mlčela. «Petře, nejsem sobecká. Jen už nechci být využívaná. Chci být babičkou – tou laskavou osobou v životě vašich dětí, ne někým, kdo tu jen maká.» Petr vzdychl: «Já vím… Asi jsme tě brali jako samozřejmost.» «To je právě ono,» řekla jsem tiše.

O pár dní později mi Tomášek přinesl obrázek – nakreslil mě s velkým srdcem a nápisem «Babička Helena». Rozplakala jsem se. Možná mě Markéta nikdy nepřijme jako rovnocennou členku rodiny, ale pro své vnoučata budu vždycky babička.

Dnes už si umím říct o respekt a nastavit hranice. Není to jednoduché – někdy mě mrzí chladné pohledy Markéty nebo Petrova nerozhodnost. Ale vím jedno: pokud si nenecháme šlapat po hlavě ani v rodině, můžeme být šťastnější.

Někdy si večer sednu do křesla a přemýšlím: Kolik babiček v Česku zažívá totéž? Proč je tak těžké říct vlastní rodině NE? Co byste udělali vy na mém místě?