„Babička ti nechala dům, teď je řada na tobě“: Příběh rodiny rozervané mezi povinností a bolestí

„Babičko, slyšíš mě? Prober se, prosím!“ křičela jsem v předsíni, zatímco déšť bubnoval na okna starého domu. Její tělo leželo zkroucené na studené dlažbě, ruce bezvládně natažené. Srdce mi bušilo až v krku. „To nic, Aničko, jen jsem uklouzla…“ zašeptala a pokusila se usmát, ale v očích měla slzy. V tu chvíli jsem věděla, že už ji nemohu nechat samotnou.

Když jsem ji opatrně zvedala a posadila na pohovku, v hlavě mi vířily myšlenky. Co teď? Práce v knihovně v Praze, můj byt, přátelé… Všechno se mi rozpadalo pod rukama. Sáhla jsem po mobilu a vytočila mámu. „Mami, babička spadla. Nemůže už být sama. Musíme něco udělat.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak přišla ta věta, která mě zasáhla jako ledová sprcha: „Babička ti nechala dům, Aničko. Teď je řada na tobě, abys se o ni postarala.“

„Ale mami, já mám práci… Nemůžu jen tak všechno opustit!“

„Já už jsem si svoje odžila. Ty jsi mladá. Navíc jsi jedináček.“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct. Seděla jsem vedle babičky a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale teď jsem byla sama.

První týdny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala s úzkostí, jestli babička vůbec dýchá. Musela jsem dát výpověď v knihovně a přestěhovat se zpět do vesnice u Jihlavy. Můj pražský život skončil během jednoho telefonátu.

Babička byla vděčná, ale zároveň se cítila provinile. „Neměla bys tu být kvůli mně,“ šeptala večer u čaje. „Máš svůj život.“

„Ale ty jsi mě vychovala,“ odpovídala jsem a snažila se skrýt slzy.

Začaly chodit sousedky – paní Novotná s koláčem, paní Dvořáková s drby o celé vesnici. Každý měl názor: „To je správné, že se staráš o babičku.“ Ale nikdo neviděl, jak moc mě to bolí.

Jednou večer přijela máma. Přivezla tašku s jídlem a tvářila se unaveně.

„Mami, proč mi nepomůžeš?“ zeptala jsem se tiše.

„Já už nemám sílu,“ odpověděla a dívala se do stolu. „Celý život jsem dělala pro rodinu. Teď chci žít trochu pro sebe.“

Chtěla jsem křičet, ale místo toho jsem jen mlčela. Vzpomněla jsem si na dětství – jak mě máma vodila do školy, jak jsme spolu pekly cukroví… Kde se to všechno ztratilo?

Začaly hádky. Máma mi vyčítala, že jsem nevděčná. Já jí zase, že mě nechala ve všem samotnou. Babička plakala v kuchyni a prosila nás, abychom se nehádaly.

Jednou v noci jsem seděla u okna a dívala se na tmu venku. Přemýšlela jsem: Co když babička umře? Co budu dělat pak? Zůstanu tu navždy? Nebo uteču zpátky do Prahy?

Začala jsem psát deník – jediný způsob, jak neztratit rozum. Psala jsem o tom, jak mi chybí kamarádi, jak mě bolí pohled na babičku, která už skoro nechodí… Jak mě ničí pocit viny i vzteku.

Jednoho dne přišla teta Jana – mámina sestra z Brna. Přijela s manželem a dvěma dětmi.

„Aničko, proč jsi všechno nechala na sobě?“ ptala se mě v kuchyni.

„Protože nikdo jiný nechtěl,“ odpověděla jsem hořce.

Teta pokrčila rameny: „Já mám práci a děti… Ale mohla bych jezdit aspoň na víkendy.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co někdo nabídl pomoc.

Začaly jsme se střídat – já přes týden, teta o víkendech. Máma chodila méně často, ale aspoň volala.

Přesto ve mně zůstával pocit křivdy. Proč musí být péče o staré lidi vždycky na ženách? Proč je samozřejmé obětovat vlastní život?

Jednou večer jsme s babičkou seděly u televize a ona mi stiskla ruku.

„Děkuju ti, Aničko,“ řekla tiše. „Vím, že to není fér.“

Rozplakala jsem se. „Já nevím, jestli to zvládnu…“

„Nikdo to neví,“ odpověděla babička a pohladila mě po vlasech.

Dnes je to už rok od té nehody. Babička je slabší, ale pořád tu je. Já mám pocit, že jsem zestárla o deset let. Přemýšlím o tom každý den – co je správné? Kde končí povinnost a začíná právo na vlastní život?

Možná nejsem jediná, kdo to řeší. Možná je nás víc – těch rozervaných mezi láskou k rodině a touhou po svobodě.

A tak se ptám: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo máme právo žít i pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?