Babičko, mamka říkala, že bychom měli zvážit domov důchodců: Příběh o ztrátě domova a rodinných poutech

„Babičko, mamka říkala, že bychom měli zvážit domov důchodců.“

Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co ji malá Anička pronesla s dětskou nevinností. Stála jsem na chodbě svého nového bytu v pražském paneláku, klíče ještě teplé v dlani, a najednou se mi podlomila kolena. Dva roky jsem šetřila každou korunu, prodala starý dům na vesnici, abych mohla být blíž rodině. A teď tohle.

„Cože to říkáš, Aničko?“ zeptala jsem se tiše, snažíc se skrýt třes v hlase.

„No… mamka říkala tátovi, že už jsi stará a že bys měla být někde, kde se o tebe postarají. Prý máš občas problém s pamětí a…“

Zbytek věty se mi ztratil v šumu krve v uších. Paměť. Ano, někdy zapomenu vypnout sporák nebo kde jsem nechala brýle. Ale kdo by si to v mém věku nepletl? Vždyť mi je teprve sedmdesát dva!

Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si poslední hádku s Evou. Bylo to kvůli tomu, že jsem Aničce dovolila jít sama do obchodu. „Mami, ty už nejsi jako dřív,“ řekla tehdy Eva ostře. „Musíme myslet na tvoji bezpečnost.“

Ale já jsem myslela na její dětství – jak běhala po zahradě bosá, jak jsme spolu pekly bábovku a smály se, když nám těsto vyteklo z formy. Teď je ze mě jen stará žena, kterou je třeba někam odložit?

Sedla jsem si na pohovku a Anička si ke mně přisedla. „Babičko, ty nechceš do domova?“ zeptala se bezelstně.

„Nechci, zlatíčko. Tady je můj domov. Tady jsem si všechno zařídila sama.“

Večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – na manžela Petra, který zemřel před deseti lety na infarkt. Na to, jak jsem po jeho smrti zůstala sama v našem domě v Kralupech nad Vltavou. Na to, jak Eva přijela jednou za měsíc s Aničkou a vždycky spěchala zpátky do Prahy.

Když jsem byt kupovala, doufala jsem, že budu rodině blíž. Že mě Eva bude víc navštěvovat, že Anička bude chodit po škole ke mně na obědy. Místo toho slyším za zavřenými dveřmi jejich bytu rozhovory o tom, jak už nejsem schopná žít sama.

Druhý den ráno jsem šla s Aničkou do školy. Držela mě za ruku a povídala si o nové paní učitelce. Když jsme dorazily ke škole, potkala jsem Evu. Stála opřená o plot a tvářila se unaveně.

„Mami, musíme si promluvit,“ začala bez pozdravu.

„O čem?“ zeptala jsem se a snažila se nedat najevo bolest.

„O tom… o tobě. Víš, že tě máme rádi. Ale já mám práci, Honza je pořád na služebkách a Anička potřebuje pozornost. Nemůžeme tě pořád hlídat.“

„Já nechci být na obtíž,“ řekla jsem tiše.

„To není o obtěžování! Jen… mám strach. Co když zase zapomeneš vypnout troubu? Co když upadneš?“

„A co když ne?“ vyhrkla jsem zoufale.

Eva sklopila oči. „Mami… já už nevím.“

Celý den jsem pak seděla u okna a sledovala šedé pražské nebe. Přemýšlela jsem o tom, jestli je stáří opravdu taková vina. Jestli je spravedlivé být po tolika letech práce a péče o rodinu najednou jen problémem k řešení.

Odpoledne přišla sousedka paní Novotná – taky vdova, taky sama. Přinesla mi koláč a sedly jsme si ke kávě.

„Karolíno, neboj se,“ řekla mi tiše. „Moje dcera mi to navrhla už před pěti lety. Nešla jsem tam. A víš co? Nakonec pochopili, že potřebuju hlavně společnost a trochu pomoci – ne ústav.“

Povzbudilo mě to. Večer jsem zavolala Evě.

„Evo, já do žádného domova nechci,“ řekla jsem rozhodněji než kdy dřív. „Ale chápu tvoje obavy. Co kdybychom zkusily kompromis? Najdu si paní na výpomoc – třeba dvakrát týdně. A ty… ty bys mohla přijít někdy jen tak na kávu? Ne jako kontrola, ale jako dcera.“

Chvíli bylo ticho.

„Dobře,“ řekla nakonec Eva tiše. „Zkusíme to.“

A tak jsme to zkusily. Najala jsem paní Martu z vedlejšího vchodu – pomohla mi s nákupem i úklidem. Eva začala chodit častěji jen tak posedět a Anička mi nosila obrázky ze školy.

Ale někde uvnitř mě pořád hlodá strach: Jak dlouho ještě budu moct rozhodovat o svém životě sama? Je stáří opravdu jen čekání na to, až nás někdo uloží stranou?

Co myslíte vy? Máme právo rozhodovat sami o sobě až do konce? Nebo je správné přenechat rozhodnutí dětem?