Babičko, promiň, že jsem na tebe zapomněla

„Ivano! Tvoje babička už tři dny nic nejedla!“ vykřikla na mě paní Novotná před Jednotou, když jsem v pátek odpoledne spěchala s nákupem v jedné ruce a mobilem v druhé. Zastavila mě tak prudce, až mi vypadl rohlík z tašky. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a hlavou mi proběhla jediná myšlenka: Jak jsem to mohla dopustit?

Babička Marie byla vždycky středobodem naší rodiny. Po smrti dědy zůstala sama v malém domku na kraji vesnice. Máma se za ní stavovala jednou týdně, já tak jednou za měsíc – když mi to práce v kanceláři v Praze dovolila. Vždycky jsem si říkala, že až budu mít víc času, budu za ní jezdit častěji. Jenže čas nikdy nebyl.

„To není možné,“ vyhrkla jsem na paní Novotnou. „Máma tam byla minulý týden.“

„Ale teď je středa, Ivano. A ona si ani nezatopila. Sedí tam potmě a říká, že jí nikdo nechybí.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi hučelo. Vzpomněla jsem si na poslední telefonát s mámou: „Babička je tvrdohlavá, nechce si nechat pomoct. Pořád jen vzpomíná na dědu a odmítá jíst.“

Nasedla jsem do auta a jela rovnou k babičce. Cestou jsem si v duchu vyčítala každou minutu, kterou jsem místo ní strávila v práci nebo s kamarády v kavárně. Co když se jí něco stalo? Co když už je pozdě?

Když jsem otevřela dveře jejího domku, ucítila jsem chlad a zatuchlinu. Babička seděla u stolu, zabalená do starého svetru, oči upřené do prázdna.

„Babičko?“ zašeptala jsem.

Zvedla hlavu a pousmála se. „Ivanko, tys přijela? To je hezké.“

„Proč jsi nejedla? Proč jsi mi nezavolala?“ ptala jsem se naléhavě.

Pokrčila rameny. „Nechtěla jsem tě obtěžovat. Máš svůj život.“

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Sedla jsem si k ní a chytila ji za ruku. Byla studená jako led.

„Babičko, promiň… Já… já jsem na tebe zapomněla.“

Mlčela. Jen mě pohladila po vlasech, jako když jsem byla malá.

Ten večer jsem u ní zůstala. Uvařila jsem polévku, zatopila v kamnech a povídaly jsme si dlouho do noci. Vyprávěla mi o dětství, o tom, jak těžké bylo přežít válku i komunismus, jak se starala o dědu, když byl nemocný. A já jen poslouchala a styděla se za to, jak málo toho o její samotě vím.

Druhý den přijela máma. Hned ve dveřích začala: „Ivano, proč jsi mi neřekla, že sem jedeš? Já mám taky starosti! Nemůžu tu být pořád!“

„Nikdo po tobě nechce, abys tu byla pořád,“ odsekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Ale babička tu nemůže být sama!“

„A co mám dělat? Ty jsi v Praze, já mám práci i tátu doma…“

Začaly jsme se hádat. Vyčítaly jsme si všechno – kdo kdy co udělal nebo neudělal pro babičku, kdo má víc práce a kdo je větší sobec. Babička nás tiše pozorovala a pak jen řekla: „Holky, přestaňte se hádat kvůli mně. Já už toho moc nepotřebuju.“

Ale já věděla, že potřebuje – potřebuje nás.

Další týdny byly plné napětí. S mámou jsme se domluvily na střídání – já jezdila každý víkend, máma ve středu po práci. Ale stejně jsme se pořád hádaly – o peníze, o čas, o to, kdo dělá víc.

Jednou večer mi babička řekla: „Víš, Ivanko, nejhorší není být starý nebo nemocný. Nejhorší je být sám.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Uvědomila jsem si, že jsme všichni tak zabraní do vlastních starostí, že jsme zapomněli na to nejdůležitější – být spolu.

Začala jsem u babičky trávit víc času – i když to znamenalo méně práce a méně peněz. Učila mě péct vánočku podle jejího receptu, ukazovala mi staré fotky a vyprávěla příběhy z mládí. Pomalu se mezi námi začalo něco měnit – jako bychom znovu objevily cestu k sobě.

Jednou večer přišla máma nečekaně dřív a našla nás obě v kuchyni u pečení koláčů. Chvíli nás pozorovala a pak se rozplakala.

„Promiňte mi,“ vzlykala. „Já už nevím, jak to všechno zvládnout.“

Objaly jsme ji s babičkou obě najednou. Poprvé po letech jsme byly zase rodina.

Ale věděla jsem, že to nebude jednoduché. Babička slábla každým dnem víc a víc. Jednoho rána už nevstala z postele.

Seděla jsem u jejího lůžka a držela ji za ruku.

„Ivanko… nezapomeň… rodina je to nejdůležitější,“ zašeptala naposledy.

Po její smrti jsme s mámou seděly dlouho mlčky u stolu. Mezi námi viselo ticho plné výčitek i smutku.

Dnes už vím, že nikdy nesmím zapomenout na ty, kteří mě milovali bez podmínek. A taky vím, že někdy stačí jen přijít…

Ptám se sama sebe: Kolik starých lidí kolem nás čeká na obyčejné slovo nebo návštěvu? A kolik z nás si to uvědomí až příliš pozdě?