Bratr, který zůstal doma: Příběh o vině, lásce a nevyřčených slovech

„Proč jsi zase přišel pozdě? Víš, že večeře je v šest!“ Mámin hlas se rozléhá bytem jako siréna. Pavel mlčky odkládá klíče na věšák a bez jediného slova míří do svého pokoje. Já sedím v kuchyni a sleduji tu scénu už po sté. Vždycky to začíná stejně – máma vyčítá, Pavel mlčí. Mezi nimi visí napětí, které by se dalo krájet.

Jsem Lenka, je mi třiatřicet a mám pocit, že celý život žiju ve stínu svého bratra Pavla. Je mu třiačtyřicet, nikdy nebyl ženatý, nemá děti a pořád bydlí s mámou v našem starém panelákovém bytě na Jižním Městě. Já jsem se před pěti lety vdala a odstěhovala do Berouna. Ale pokaždé, když přijedu na návštěvu, mám pocit, že jsem se vrátila do minulosti.

„Pavle, měl by sis najít nějakou pořádnou holku,“ slyším mámu lamentovat, když si myslí, že ji nikdo neposlouchá. „Všichni už mají rodiny, jen ty pořád nic.“ Pavel jen pokrčí rameny a zavře za sebou dveře. Nikdy se nehádá. Nikdy neodmlouvá. Jen tiše trpí.

Jednou večer, když jsem zůstala přes noc, jsem sebrala odvahu a zašla za Pavlem do pokoje. Seděl u počítače a hrál šachy online. „Pavle… proč jsi vlastně nikdy neodešel?“ zeptala jsem se tiše. Chvíli bylo ticho. Pak se na mě podíval těma svýma unavenýma očima a řekl: „A kam bych šel? Máma mě potřebuje.“

Tohle je jádro našeho příběhu. Máma Pavla potřebuje. Od té doby, co táta před deseti lety umřel na infarkt, je pro ni Pavel vším. Vaří mu, pere mu, stará se o něj jako o dítě. A on jí to oplácí tím, že nikdy neodešel. Nikdy si nenašel vlastní život.

Když jsem byla malá, Pavel byl můj hrdina. Vždycky mě chránil před kluky na hřišti, učil mě jezdit na kole a pomáhal mi s matikou. Ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si všímala, jak je uzavřený do sebe. Nikdy neměl moc kamarádů. Na střední škole chodil domů rovnou po vyučování. Na vysokou nešel – máma říkala, že je lepší, když zůstane doma a najde si práci v Praze.

Jednou jsem se mámy zeptala: „Mami, proč jsi nikdy Pavlovi nedovolila jít na vysokou?“ Podívala se na mě přísně: „A kdo by mi tady pomáhal? Ty? Ty jsi byla ještě malá.“ V tu chvíli jsem pochopila víc než kdy dřív.

Pavel měl pár holek. Jednu z nich si pamatuju – Jana se jmenovala. Byla milá, smála se jeho vtipům a nosila mu domácí bábovky. Ale máma ji nesnášela. „Ta holka není pro tebe,“ říkala mu za mými zády. „Chce tě jen využít.“ Po půl roce byl konec.

Od té doby už žádnou domů nepřivedl.

Každý telefonát s mámou je stejný: „Lenko, co ten tvůj bratr? Proč si nikoho nenajde? Všichni už mají děti…“ A já pokaždé cítím vztek i bezmoc zároveň. „Mami, vždyť jsi to byla ty, kdo ho tady držel,“ řeknu někdy opatrně. Ale ona hned změní téma: „A co malý Honzík? Už chodí do školky?“

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí to naplno: „Mami, Pavel nikdy nebude mít rodinu, dokud ho budeš držet doma jako malého kluka.“ Rozplakala se. „Já ho přece nechci držet! On by beze mě byl ztracený!“

Ale je to pravda? Nebo je to jen výmluva?

Pavel mezitím stárne. Vlasy mu šediví, oči má unavené a smích už jsem od něj neslyšela roky. Když jsme spolu jednou seděli na balkoně a kouřili cigaretu – jediný jeho zlozvyk – zeptala jsem se: „Nelituješ někdy?“

Zasmál se hořce: „Čeho bych měl litovat? Že jsem tu pro mámu? Nebo že jsem nikdy neměl vlastní život?“

Nevěděla jsem co říct.

Někdy mám pocit, že jsme všichni uvěznění v tomhle bytě – i já, i když bydlím jinde. Každý máme svou roli: máma je oběť i tyran zároveň, Pavel je věčný syn a já ta mladší sestra, která všechno pozoruje z povzdálí.

Když přijdu domů k nim na návštěvu a vidím Pavla sedět u stolu s mámou naproti sobě – ona mu krájí chleba na tenké plátky a on jí děkuje šeptem – chce se mi křičet. Ale místo toho jen mlčím.

Někdy si představuju jiný život pro Pavla. Že by měl ženu, děti, vlastní byt někde v Modřanech nebo na Barrandově. Že by si sám pral ponožky a vařil guláš podle svého gusta. Ale pak přijde realita – a já vidím dva lidi, kteří bez sebe nedokážou žít.

Možná je to takhle správně? Nebo jsme něco zásadního pokazili?

Dnes večer sedím u sebe doma v Berouně a přemýšlím nad tím vším. Můj muž Petr si hraje s Honzíkem na koberci a já píšu tenhle příběh. Možná proto, abych pochopila sama sebe. Možná proto, abych konečně našla odvahu něco změnit.

Co myslíte vy? Je možné přerušit pouta minulosti? Nebo jsme navždy odsouzení opakovat chyby našich rodičů?