Bratr mě pozval na Vánoce. Jeho žena to ale odmítá.

„To snad nemyslíš vážně, Martine!“ ozvalo se z kuchyně, až mi z toho naskočila husí kůže. Slyšela jsem, jak se dveře zabouchly a skleničky na stole cinkly. Byla jsem u rodičů na návštěvě, když bratr Martin oznámil, že bychom letos mohli Vánoce slavit u něj doma. Jeho žena Jana stála u dřezu, ruce v pěsti, a v očích měla slzy vzteku.

„Proč bychom to nemohli jednou udělat jinak?“ snažil se Martin klidným hlasem. „Maminka je už unavená, vždyť jí je skoro sedmdesát. Každý rok všechno připravuje sama. Měli bychom jí pomoct.“

Maminka stála opodál a tvářila se provinile. „Mně to nevadí, děti. Já to dělám ráda,“ špitla tiše, ale bylo vidět, jak ji bolí záda a ruce má ztuhlé od vaření.

Jana se otočila ke mně: „Ty bys chtěla slavit Vánoce u nás? Vždyť víš, že máme malý byt! A kdo to všechno uklidí? Kdo bude vařit? Martin neumí ani uvařit čaj!“

Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Vždycky jsme byli soudržná rodina. Každé Vánoce jsme seděli u jednoho stolu, smáli se a vzpomínali na dětství. Ale poslední roky bylo cítit napětí. Martin s Janou měli dvě malé děti a Jana byla často podrážděná. Rodiče stárli a já sama jsem byla rozvedená, takže jsem se na tyhle svátky těšila jako na jediný okamžik v roce, kdy jsme všichni spolu.

„Jano, já ti pomůžu,“ zkusila jsem ji uklidnit. „Můžeme si rozdělit úkoly. Mamka upeče cukroví, já udělám salát a Martin s tátou připraví kapra.“

Jana se na mě podívala s očima plnýma slz: „Ty tomu nerozumíš! Ty přijdeš, pomůžeš a odejdeš. Ale já tu pak zůstanu s nepořádkem, s dětmi, s tím vším! Já už toho mám dost! Každý rok musím poslouchat, jak je všechno špatně. Nikdo mě nepochválí, nikdo mi nepomůže.“

Martin ji chtěl obejmout, ale ona ho odstrčila. „Já už nechci být ta zlá! Proč to vždycky musí být podle vás?“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o Vánoce. Jana byla unavená ze všeho – z práce, z dětí, z očekávání celé rodiny. Byla sama v cizím městě, její rodiče žili až v Ostravě a ona tu měla jen Martina. A my jsme jí nikdy nedali pocítit, že je opravdu součástí rodiny.

Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Zavolala jsem mamince: „Mami, co kdybychom letos udělali něco jinak? Co kdybychom šli na Štědrý den do restaurace? Nebo si udělali jen malou oslavu?“

Maminka mlčela. „Víš, já bych chtěla být s vámi všemi doma. Ale chápu Janu. Možná jsme byli moc nároční.“

Další den mi volal Martin: „Prosím tě, promluv si s Janou. Já už nevím, co mám dělat. Doma je dusno, děti jsou nervózní.“

Sešla jsem se s Janou v kavárně na náměstí. Seděla tam shrbená nad hrnkem kávy a vypadala vyčerpaně.

„Jano,“ začala jsem opatrně, „já vím, že toho máš hodně. Ale my tě máme rádi. Jen jsme možná zapomněli ti to říct.“

Jana se rozplakala: „Já vím, že nejsem jako vaše maminka. Nikdy nebudu umět péct takové cukroví nebo dělat takové večeře. Ale snažím se.“

Chytila jsem ji za ruku: „Nikdo po tobě nechce dokonalost. Chceme být spolu – i když to bude trochu jiné než dřív.“

Nakonec jsme se domluvily: letos budou Vánoce u Martina a Jany doma, ale každý přinese něco svého. Maminka upeče vánočku, já přinesu bramborový salát a Martin koupí kapra už vykuchaného.

Štědrý den byl jiný než obvykle – trochu chaotický, děti pobíhaly po bytě a Jana byla nervózní z každé drobnosti. Ale nakonec jsme seděli u jednoho stolu a smáli se tomu, jak Martin zapomněl koupit majonézu do salátu.

Když jsme večer odcházeli domů, Jana mě objala: „Děkuju ti. Možná to nebylo dokonalé… ale bylo to naše.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem: Proč nám někdy trvá tak dlouho pochopit druhého? Proč je tak těžké říct si o pomoc nebo přiznat slabost? Možná právě v těchto chvílích poznáme, co znamená být rodina.

A co vy? Dokázali byste změnit rodinné tradice kvůli někomu blízkému? Nebo je pro vás důležité držet se toho, co bylo vždycky?