Cesta přes celou republiku: Splnil jsem poslední přání svého syna

„Tati, slíbíš mi, že to uděláš? Že pojedeš na kole přes celou republiku, až já už nebudu moct?“ Matějův hlas byl slabý, ale v jeho očích jsem viděl odhodlání, které jsem u dvanáctiletého kluka nikdy předtím neviděl. Seděli jsme spolu na nemocničním lůžku v Motole, kde už několik měsíců bojoval s leukémií. Venku bylo sychravo, listopadová Praha se topila v mlze a já měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Matěji, proč zrovna na kole?“ zeptal jsem se tiše, abych neprobudil jeho maminku, která spala na rozkládací židli vedle postele. Matěj se usmál tím svým typickým způsobem, kdy mu v koutcích očí naskakovaly drobné vrásky. „Protože když jedeš na kole, cítíš se svobodný. A já už nikdy nebudu moct jet. Ale ty můžeš. A třeba si na mě někdo vzpomene.“

Ten den jsem mu to slíbil. A když o dva týdny později odešel, zůstala mi v srdci jen prázdnota a ten slib, který jsem nemohl brát na lehkou váhu. První týdny po pohřbu byly jako v mlze. Manželka Jana se uzavřela do sebe, doma bylo ticho, které řezalo do uší. Matějova postel zůstala neustlaná, jeho kolo opřené o zeď v garáži. Každý den jsem kolem něj chodil a v duchu slyšel jeho hlas: „Tati, slíbíš mi to?“

Jednoho rána, když jsem už potřetí za sebou nespal, jsem vstal, vzal Matějovo kolo a začal ho čistit. Jana mě pozorovala z kuchyně, v očích měla slzy. „Vážně to chceš udělat?“ zeptala se. Přikývl jsem. „Musím. Kvůli němu. Kvůli sobě.“

Začal jsem plánovat trasu. Z Aše až do Jablunkova, přes celou republiku. 650 kilometrů. Nikdy jsem nic podobného neudělal, ale věděl jsem, že musím. Každý večer jsem seděl u mapy, psal si poznámky, hledal ubytování. Jana mi pomáhala, i když jsem viděl, jak moc ji to bolí. „Matěj by byl pyšný,“ řekla jednoho večera a poprvé po dlouhé době mě objala.

Den odjezdu přišel rychleji, než jsem čekal. Ráno bylo chladné, v Aši foukal vítr a já měl pocit, že se mi rozbuší srdce tak silně, až mi praskne hrudník. Jana mě objala, podala mi Matějovu fotku a řekla: „Ať jede s tebou.“

První kilometry byly těžké. Každý šlápnutí do pedálů mě bolelo, v hlavě mi běžely vzpomínky na Matěje. Jak jsme spolu jezdili na kole po okolí, jak se smál, když jsme sjížděli z kopce. V Plzni jsem přespal u kamaráda, který mi řekl: „Tohle by nedokázal každý. Jsi blázen, ale Matěj by byl hrdý.“

Cesta byla plná překážek. V Táboře mě zastihl déšť, promokl jsem na kost. V Jihlavě mi praskl řetěz a musel jsem hledat cykloservis. V Brně jsem měl chuť to vzdát, když mi došlo, že už nemůžu dál. Seděl jsem na lavičce v parku, hlavu v dlaních, a v kapse nahmatal Matějovu fotku. „Tati, slíbíš mi to?“ znělo mi v hlavě. Zvedl jsem se a jel dál.

Po cestě jsem potkával lidi, kteří se mě ptali, proč to dělám. Vyprávěl jsem jim o Matějovi, o jeho odvaze, o jeho posledním přání. Někteří plakali, jiní mě objali, někteří mi nabídli nocleh nebo teplou polévku. Všude jsem cítil, že Matěj je se mnou. Každý večer jsem mu psal dopis, který jsem si schovával do kapsy. „Dneska jsem ujel 80 kilometrů, Matěji. Bylo to těžké, ale vím, že bys byl pyšný.“

Když jsem přijel do Jablunkova, stál jsem na náměstí a díval se na východ slunce. Vytáhl jsem Matějovu fotku, políbil ji a rozplakal se. Lidé kolem mě se zastavovali, ptali se, co se děje. Vyprávěl jsem jim Matějův příběh. Jeden starší pán mě objal a řekl: „Váš syn žije dál ve vašem srdci. A díky vám i v našich.“

Když jsem se vracel domů, cítil jsem, že jsem splnil nejen Matějovo přání, ale i něco v sobě. Jana mě čekala na nádraží, v očích měla slzy, ale tentokrát to byly slzy úlevy. „Děkuju, že jsi to udělal. Pro něj. Pro nás.“

Od té doby jezdím na kole každý rok, vždy na Matějovu počest. A pokaždé, když šlapu do pedálů, slyším jeho hlas: „Tati, slíbíš mi to?“

Někdy si říkám – kolik z nás by dokázalo splnit poslední přání svého dítěte? A co bychom byli ochotni obětovat pro ty, které milujeme nejvíc?