Cizí štěstí, naše cena – příběh Magdy z pražského paneláku

„Magdo, můžeš už konečně přestat dělat scény? Kvůli tobě je tady zase dusno!“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco táta mlčky zíral do talíře a sestra Lenka si teatrálně povzdechla. Bylo mi šestnáct a měla jsem pocit, že se dusím. V našem panelákovém bytě na pražském sídlišti Černý Most nebylo kam utéct.

Lenka byla vždycky ta krásná, chytrá, oblíbená. Já byla ta druhá – Magda, co pomáhá s nákupem, hlídá mladší bratrance, utírá slzy mámě, když se pohádá s tátou. „Magdičko, prosím tě, buď rozumná,“ říkala mi máma pokaždé, když Lenka něco provedla. A já byla rozumná. Vždycky.

Jenže ten večer jsem to nevydržela. Lenka přišla domů pozdě, opilá, a máma místo aby jí vynadala, obrátila vše proti mně. „Kdybys jí byla lepší sestrou, možná by se tak nechovala!“ To už jsem nevydržela a vyběhla ven na balkon. Zima mě štípala do tváří a v hlavě mi hučelo: Proč musím platit za její chyby? Proč já?

Dny plynuly a já se učila být neviditelná. Ve škole jsem měla samé jedničky, ale nikdo si toho nevšímal. Lenka dostala trojku z matiky? Okamžitě se svolala rodinná rada a já musela slíbit, že jí budu doučovat. Když jsem jednou přišla domů s diplomem z olympiády, máma jen mávla rukou: „To je hezký, ale Lenka má dneska těžký den.“

Jednou v noci jsem zaslechla rodiče hádat se kvůli penězům. Táta chtěl jet na chalupu, máma trvala na tom, že musíme koupit Lence nové šaty na maturitní ples. „Magda si vezme něco starého,“ rozhodla máma bez mrknutí oka. V tu chvíli jsem pochopila, že v téhle rodině nikdy nebudu na prvním místě.

Když mi bylo osmnáct, dostala jsem se na vysokou školu – pedagogickou fakultu na Karlovce. Byla jsem šťastná, ale doma to nikoho nezajímalo. Lenka právě začala chodit s Petrem, synem známého podnikatele z našeho sídliště. Rodiče byli nadšení: „Lenka si konečně našla někoho pořádného!“ Já jsem si sbalila věci do starého batohu a odešla na kolej.

Na koleji jsem poprvé zažila pocit svobody. Měla jsem kamarádky, které mě braly takovou, jaká jsem. Ale i tam mě pronásledovaly telefonáty od mámy: „Magdičko, přijedeš o víkendu? Lenka potřebuje pomoct s referátem.“ Nebo: „Táta je nemocný, přijď uvařit.“ Nikdy nešlo o mě.

Jednoho dne mi volala Lenka v slzách: „Magdo, prosím tě, můžeš za mě napsat seminárku? Jinak mě vyhodí ze školy.“ Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem byla její stínem. Ale stejně jsem jí pomohla. Protože tak to bylo vždycky.

Po škole jsem nastoupila jako učitelka na základce v Hloubětíně. Práce mě bavila, děti mě měly rády. Ale doma to nikoho nezajímalo. Lenka se mezitím vdala za Petra a čekala dítě. Rodiče pořádali oslavy, všude samé gratulace. Já? Já jsem byla ta teta na hlídání.

Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni u rodičů a poslouchala jejich rozhovor:

„Lenka je tak šikovná, že zvládá všechno najednou,“ říkala máma.
„A Magda?“ zeptal se táta tiše.
„Magda je hodná holka… Ale nikdy nebude taková hvězda jako Lenka.“

V tu chvíli mi došlo, že už nechci být jen hodná holka. Začala jsem odmítat prosby o pomoc. Když mi máma volala kvůli Lence, řekla jsem: „Promiň, mám svoje plány.“ Bylo to těžké – cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Lenka mi jednou napsala zprávu: „Proč jsi teď taková? Vždyť jsme přece rodina.“ Odpověděla jsem jí: „Možná bychom měly být rodina pro obě dvě, ne jen pro tebe.“

Rodiče to nesli těžce. Máma mi vyčetla sobectví: „Co jsme ti udělali? Vždyť jsme tě vychovali stejně jako Lenku!“ Ale já věděla své.

Dnes je mi třicet tři let. Pracuji jako zástupkyně ředitele školy a mám vlastní byt v Malešicích. S Lenkou se vídáme jen občas – většinou když potřebuje pohlídat děti nebo půjčit peníze. Rodiče stárnou a někdy mám pocit viny, že nejsem ta poslušná dcera jako dřív. Ale zároveň vím, že kdybych se nepostavila sama za sebe, nikdy bych nenašla vlastní štěstí.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Kolik z nás žije životy podle cizích očekávání? Kolik z nás platí za štěstí druhých svou vlastní cenou? Co myslíte – stojí to za to?