Cizinec v mém domě: Příběh o hledání otce a pochopení

„Proč to děláš, Tomáši? Proč chceš žít s někým, koho vlastně ani neznáš?“ křičela máma, zatímco jsem si do batohu házel pár triček a mikinu. Její hlas se mi zarýval do hlavy jako jehla. „On není tvůj táta! Nikdy nebyl. Nikdy jsme spolu nebyli rodina!“

Stál jsem v předsíni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Mami, já ho chci aspoň poznat! Ty jsi mi nikdy neřekla, proč jste se rozešli. Vždycky jsi jen říkala, že to byl omyl. Ale já jsem ten omyl, že jo?“

Máma se na chvíli zarazila. V očích měla bolest i vztek. „Nikdy jsi nebyl omyl! Ale Mark… On prostě není člověk, na kterého by ses měl spoléhat. Nechci, abys byl zklamaný.“

Zavřel jsem oči a snažil se nevnímat její slova. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem sledoval ostatní kluky, jak si hrají s tátou na hřišti, zatímco já měl jen mámu. Byla skvělá, ale něco mi chybělo. Něco, co jsem si neuměl pojmenovat.

Marka jsem znal jen z občasných návštěv. Přijel jednou za měsíc, přivezl mi čokoládu nebo stavebnici a pak zase zmizel do svého světa. Nikdy jsme spolu nebyli na dovolené, nikdy mě nevedl za ruku do školy. Ale když mi bylo patnáct, začal jsem mu psát sám. Chtěl jsem ho poznat jinak než přes máminy hořké poznámky.

Jednou mi napsal: „Chceš někdy přijít ke mně na víkend? Můžeme si zahrát šachy nebo zajít na hokej.“ Ta zpráva ve mně zažehla něco nového – naději.

Když jsem to řekl mámě, vybuchla. „On tě nikdy nechtěl! Já jsem tě vychovala sama! Proč ti najednou tak záleží na někom, kdo tě opustil?“

„Protože je to můj táta!“ vykřikl jsem zoufale.

A tak jsem teď stál v předsíni a rozhodoval se mezi dvěma světy. Máma mě držela za ruku, jako by mě chtěla přikovat k sobě navždy. „Prosím tě, Tomáši… Neodcházej,“ šeptala.

Ale já už byl rozhodnutý. „Jen na víkend,“ zalhal jsem.

Mark bydlel v malém bytě na Vinohradech. Když jsem tam dorazil, otevřel mi dveře v teplákách a s rozcuchanými vlasy. „Ahoj, kluku,“ usmál se nesměle. Bylo to poprvé, co mě takhle oslovil.

Byli jsme spolu sami. Seděli jsme naproti sobě u stolu a mlčeli. Mark se snažil navázat rozhovor: „Jak jde škola? Máš holku?“

„Ne,“ odpověděl jsem stručně.

„A co tě baví?“

„Nevím… Asi fotbal.“

Bylo to trapné ticho. Cítil jsem se jako u cizího člověka doma. Ale zároveň jsem cítil zvláštní klid – nikdo na mě nekřičel, nikdo mě neobviňoval.

Večer jsme šli na hokej. Mark koupil lístky na Spartu a já poprvé v životě seděl vedle něj mezi ostatními otci a syny. Smáli jsme se gólu a já měl pocit, že aspoň na chvíli patřím do nějaké normální rodiny.

Když jsme se vraceli domů, Mark řekl: „Víš, Tomáši… Já jsem byl hrozně mladý, když ses narodil. Bál jsem se odpovědnosti. Nechtěl jsem ti ublížit tím, že bych byl špatný táta.“

„Ale tím jsi mi ublížil nejvíc,“ zašeptal jsem.

Mark sklopil oči. „Já vím.“

Další den mi volala máma. „Kdy přijdeš domů? Už je pozdě!“ Její hlas byl roztřesený.

„Mami… Já ještě nechci domů.“

„Tomáši! Já tě potřebuju! Ty jsi všechno, co mám!“

V tu chvíli jsem pochopil, že nejsem jediný, kdo trpí. Máma byla sama celý život kvůli mně – nebo spíš kvůli tomu, že Mark odešel.

Po víkendu jsem se vrátil domů. Máma mě objala tak silně, až mě to zabolelo.

„Promiň,“ řekla tiše. „Já jen nechci, abys byl zklamaný jako já.“

Seděli jsme spolu dlouho v kuchyni a mlčeli.

Od té doby chodím k Markovi jednou za měsíc. Není to dokonalé. Někdy si nemáme co říct, někdy se pohádáme kvůli hloupostem. Ale aspoň už vím, kdo je můj táta – i když je pořád trochu cizinec.

Někdy si říkám: Je lepší žít s pravdou a bolestí než s iluzí? A může být rodina úplná i bez lásky mezi rodiči? Co si o tom myslíte vy?