Dala jsem synovi půlku domu – a teď jsem mu na obtíž. Opravdu si tohle matka zaslouží?

„Mami, já už potřebuju svůj klid. Chápeš to vůbec?“ Jeho hlas zněl tvrději, než bych kdy čekala. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s čajem. Bylo mi 64 let a nikdy by mě nenapadlo, že tohle uslyším od vlastního syna.

Jmenuji se Marie Novotná a celý život jsem žila pro rodinu. S manželem Karlem jsme postavili dům na okraji Plzně, kde jsme vychovali našeho jediného syna Petra. Karel zemřel před pěti lety a od té doby byl Petr mým jediným blízkým člověkem. Když si našel přítelkyni Lenku a začali plánovat rodinu, neváhala jsem ani minutu – nabídla jsem jim polovinu domu, aby měli kde začít nový život. Byla jsem pyšná, že můžu pomoct.

Jenže všechno se změnilo. Zpočátku jsme spolu vycházeli dobře. Já měla svůj pokoj a kuchyňku v přízemí, oni bydleli nahoře. Ale jakmile se jim narodila malá Anička, začala jsem být na obtíž. Lenka mi dávala najevo, že moje rady ohledně výchovy nejsou vítané. „Marie, my si to uděláme po svém,“ říkala s úsměvem, ale v očích měla chlad.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi. „Petře, tvoje máma je pořád všude. Nemůžeme mít ani chvíli pro sebe,“ šeptala Lenka podrážděně. „Já vím, ale co mám dělat? Vždyť nám dala půlku baráku,“ odpověděl Petr tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem vařit společné večeře, abych jim nepřekážela. Když jsem slyšela smích shora, zavírala jsem dveře do svého pokoje a předstírala, že mě to nezajímá. Ale bolelo to. Každý den víc.

Jednou večer přišel Petr za mnou do kuchyně. „Mami, mohl bych s tebou mluvit?“ Sedl si naproti mně a dlouho mlčel. „Víš… Lenka by byla radši, kdybys byla víc… no… samostatná. Že prý moc zasahuješ do našeho života.“

„Petře,“ přerušila jsem ho tiše, „já se snažím být co nejméně na očích. Jen… někdy je mi smutno.“

„Já vím, mami,“ povzdechl si a rychle odešel.

Od té doby se mezi námi vytvořila zeď. Lenka mě zdravila jen zdvořile a Aničku mi půjčovali jen na chvíli. Připadala jsem si jako cizí člověk v domě, který jsme s Karlem budovali celý život.

Jednoho dne přišla sousedka paní Dvořáková na kávu. „Maruško, ty jsi nějaká pohublá,“ řekla starostlivě. Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka. „Dala jsem jim všechno a teď… teď nemám nic.“

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli jsem udělala chybu. Měla jsem si dům nechat celý? Měla jsem být tvrdší? Ale vždyť matka chce pro dítě jen to nejlepší…

Jednou večer mě Petr požádal, jestli bych nemohla na pár dní odjet k sestře do Prahy. „Lenka potřebuje klid s Aničkou,“ vysvětloval rozpačitě. Sbalila jsem si pár věcí a odjela s těžkým srdcem.

U sestry Aleny bylo veselo – její děti mě vítaly s otevřenou náručí. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném. „Víš, Maruško,“ řekla Alena zamyšleně, „někdy děti zapomenou, co pro ně rodiče udělali. Ale ty jsi pořád jejich máma.“

Po týdnu jsem se vrátila domů – nebo spíš do svého pokoje v domě, který už nebyl můj. Petr mě přivítal rozpačitým úsměvem a Lenka se tvářila neutrálně.

Začala jsem chodit na procházky do parku a povídat si s lidmi v knihovně. Pomalu jsem si zvykala na samotu, ale nikdy mě nepřestalo bolet, že pro Petra už nejsem důležitá.

Nedávno mi Petr oznámil: „Mami, uvažujeme s Lenkou, že bychom dům jednou prodali a koupili si něco vlastního.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „A co já?“ zeptala jsem se tiše.

„No… třeba bys mohla jít do nějakého pěkného bytu pro seniory,“ navrhl opatrně.

V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Celé noci nespím a přemýšlím: Opravdu může být matka pro vlastní dítě přítěží? Zasloužím si tohle po všem, co jsem pro něj udělala?

Co byste dělali na mém místě? Myslíte si, že je chyba ve mně – nebo v dnešní době?