Dědeček se po babiččině smrti oženil se sousedkou a přerušil s námi kontakt: Co se stalo s naší rodinou?

„Tohle už není tvůj domov, Lucie. Prosím tě, odejdi.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stála jsem v předsíni dědova domu v malé vesnici u Kolína, kde jsem vyrůstala, kde jsme s bráchou hráli kuličky na dvoře a kde babička pekla nejlepší bábovku pod sluncem. Teď tam stojím, třesu se zimou i vztekem, a děda – můj děda, který mě učil jezdit na kole a vždycky mě bránil před tátou – mi říká, že už tam nemám co dělat.

Všechno začalo před rokem, když babička nečekaně zemřela. Byla to rychlá nemoc, rakovina, kterou nám lékaři oznámili až příliš pozdě. Děda byl zničený. První týdny po pohřbu jsme u něj byli každý den. Máma vařila polévky, táta sekal trávu, já s bráchou jsme uklízeli půdu. Děda byl tichý, pohublý, oči měl zarudlé od pláče. Nikdo jsme si neuměli představit, jaké to pro něj je – být po čtyřiceti letech najednou sám.

Pak se začaly dít zvláštní věci. Děda přestal odpovídat na naše zprávy. Když jsme přijeli na návštěvu, často nebyl doma. Sousedi říkali, že ho vídají s paní Novotnou – vdovou odvedle, která byla vždycky trochu svérázná. Máma se tomu smála: „Aspoň má s kým popovídat.“ Jenže pak jsme zjistili, že děda u paní Novotné tráví celé noci.

Jednoho dne nám oznámil, že se stěhuje k ní. Máma byla v šoku: „Tati, vždyť to je sotva půl roku po mámině smrti!“ Děda jen pokrčil rameny: „Život jde dál.“

Brácha byl naštvaný: „To ti babička nestála za víc? Tak rychle ji nahradit?“ Děda se rozčílil: „Nikdo ji nenahradí! Ale já už nechci být sám.“

Začali jsme se hádat. Máma plakala, táta mlčel a já jsem se snažila pochopit. Vždyť děda byl vždycky oporou rodiny. Proč teď utíká? Proč nás odstrkuje?

Pak přišla další rána: děda si vzal paní Novotnou za ženu. Bez pozvání, bez rodiny, jen na úřadě. Dozvěděli jsme se to od sousedů. Když jsem mu volala, odmítl hovor. Když jsem mu napsala dopis, nikdy neodpověděl.

Začaly kolovat řeči – prý paní Novotná dědu ovládá, prý ho chce připravit o dům. Máma byla zoufalá: „Co když přijde o všechno? Co když ho manipuluje?“ Táta byl pragmatický: „Je to jeho život.“

Ale mě to bolelo nejvíc. Vždycky jsem byla jeho vnučka číslo jedna. Psali jsme si dopisy, když jsem byla na táboře, posílal mi pohledy z lázní. Teď jsem pro něj cizí člověk.

Jednou jsem se odhodlala a šla za ním osobně. Otevřela mi paní Novotná. „Děda nemá zájem vás vidět,“ řekla chladně a zabouchla mi dveře před nosem.

Stála jsem tam a brečela jako malá holka. Proč mě děda nechce? Co jsme udělali špatně?

Máma to vzdala. Přestala volat, přestala psát. Táta jen kroutil hlavou: „Nech ho být.“ Brácha se už ani nezajímá.

Ale já nemůžu zapomenout. Každý den projíždím kolem jejich domu a doufám, že zahlédnu dědu na zahradě. Někdy mám chuť zazvonit a obejmout ho jako dřív.

Někdy si říkám – měl právo začít nový život? Měli jsme ho nechat jít? Nebo jsme měli bojovat víc?

Možná je to všechno jen o strachu ze samoty. Možná děda potřeboval někoho vedle sebe víc než nás všechny dohromady.

Ale proč nás musel úplně vymazat ze svého života?

Možná nikdy nedostanu odpověď.

A tak se ptám vás: Co byste udělali na mém místě? Má člověk právo začít znovu i za cenu rozbití rodiny? Nebo je rodina vždycky na prvním místě?