„Dej byt bratrovi, vždyť jste rodina!” – příběh, který roztrhl mé srdce i rodinu na kusy

„Tak co, Hanko, už jsi se rozhodla?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl napůl prosebný a napůl neústupný. Stála jsem opřená o dveře svého malého bytu v Nuslích a dívala se na mámu, jak nervózně míchá kávu. Věděla jsem, že za chvíli přijde i táta a za ním můj mladší bratr Tomáš. Všichni čekali na moje rozhodnutí.

Byt, ve kterém jsem stála, byl výsledkem let mé práce – nočních směn v nemocnici, brigád o víkendech a odříkání. Každá dlaždice v koupelně, každý kus nábytku měl svůj příběh. A teď mi máma říká: „Dej byt Tomášovi, vždyť jste rodina! On má teď dítě a ty jsi sama.“

„Mami, já vím, že má Tomáš těžké období, ale proč bych měla přijít o všechno, na co jsem si sama vydělala?“ odpověděla jsem tiše, ale v hlase mi zněl vzdor. Máma se na mě podívala s výčitkou: „Ty jsi přece vždycky byla ta silnější. Tomáš to má těžké. Jeho žena ho opustila a malý Matěj potřebuje domov.“

V tu chvíli vešel Tomáš. Vypadal unaveně, oči měl zarudlé a v náručí držel svého syna. „Hani, já vím, že je to hodně… Ale já fakt nemám kam jít. Všude chtějí kauci a já teď přišel o práci. Prosím tě…“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat slzy, které se mi draly do očí. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Tomášem stavěli bunkr pod stolem, jak jsme se smáli u pohádek. Ale pak jsem si vzpomněla i na to, jak mě vždycky nechali stranou, když šlo o důležitá rozhodnutí. Jak jsem byla ta „hodná dcera“, která všechno zvládne sama.

Táta přišel a rozhlédl se po místnosti. „Hanko, je to jen na čas. Až se Tomáš postaví na nohy, vrátí ti to.“

„A co když ne? Co když už nikdy nebudu mít svůj domov?“ vyhrkla jsem zoufale.

Všichni zmlkli. Ticho bylo dusivé. Matěj začal plakat a Tomáš ho kolébal v náručí.

„Podívej se na něj,“ řekla máma tiše. „Chceš ho nechat bez střechy nad hlavou?“

Cítila jsem tlak ze všech stran. V práci jsem byla zvyklá rozhodovat rychle – zachraňovat životy, řešit krize. Ale tohle byla jiná bolest. Tohle byla rána do srdce.

„A co já? Co když já potřebuju pomoc? Proč se vždycky čeká, že ustoupím já?“ zeptala jsem se polohlasem.

Tomáš ke mně přišel blíž: „Hani, já ti to nikdy nezapomenu. Přísahám.“

Ale já věděla své. Kolikrát už mi někdo něco slíbil a pak na to zapomněl? Kolikrát už jsem ustoupila jen proto, aby byl klid?

Sedla jsem si ke stolu a položila hlavu do dlaní. „Já nevím… Já fakt nevím…“

Máma mě pohladila po rameni: „Jsi naše dcera. My tě máme rádi. Ale Tomáš je teď v nouzi.“

„A já nejsem?“ vyhrkla jsem.

Táta si povzdechl: „Hanko, život není fér. Ale rodina si musí pomáhat.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Pryč z toho bytu, pryč od všech očekávání a výčitek.

Následující dny byly peklo. Máma mi volala každý večer: „Už jsi se rozhodla? Tomáš je zoufalý.“ Kamarádky mi radily: „Nedělej to! Mysli taky na sebe.“ V práci jsem byla jako tělo bez duše.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Tomáše sedět na schodech před domem. „Hani… Já vím, že tě tlačíme do kouta. Ale já fakt nevím, co mám dělat.“

Sedli jsme si vedle sebe. „Tomáši, víš vůbec, co po mně chceš? Já tady žiju deset let. Každý kousek toho bytu je můj život.“

„Já vím… Ale já už nemám nikoho jiného.“

Dlouho jsme mlčeli.

Nakonec jsem souhlasila – ale jen na půl roku. Smluvili jsme se písemně, aby bylo jasné, že byt je pořád můj.

První týdny byly hrozné. Byla jsem u kamarádky v paneláku na Jižním Městě, kde nebylo soukromí ani klid. Každý den jsem si říkala: Proč já? Proč vždycky já?

Rodina byla spokojená – Tomáš měl kde být, Matěj měl pokojíček a máma mi nosila buchty jako poděkování.

Ale ve mně něco umřelo.

Začala jsem být uzavřená, s nikým jsem nemluvila o svých pocitech. Jen v práci jsem byla pořád ta silná Hanka.

Půl roku uběhlo a já chtěla zpátky domů. Ale Tomáš pořád neměl práci a Matěj byl nemocný.

„Ještě měsíc… Prosím,“ žadonil Tomáš.

A tak to šlo dál – měsíc za měsícem.

Jednoho dne jsem přišla do bytu bez ohlášení. Na stole byly cizí věci, v obýváku stála nová televize a moje knihy byly v krabicích.

„Co to má znamenat?“ vyjela jsem na Tomáše.

„Promiň… Potřebovali jsme místo…“

V tu chvíli mi došlo, že už to není můj domov.

Rozhodla jsem se – tentokrát pro sebe.

Sepsala jsem výpověď z užívání bytu a dala Tomášovi měsíc na vystěhování.

Rodina mě označila za sobce.

Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

Dnes sedím ve svém novém malém bytě na Žižkově a přemýšlím:

Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ztrátou sebe sama? Udělala bych to znovu? Co byste udělali vy?