Den, kdy se všechno změnilo: Zkouška mateřského srdce

„Okamžitě si přijď pro tu svou holku! Už to dál nesnesu!“ ozývalo se z telefonu hlasem, který byl ostrý jako břitva. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce ponořené ve studené vodě, a v tu chvíli mi talíř vyklouzl z prstů a s tichým cinknutím dopadl na dno. Moje tchyně, paní Novotná, nikdy nebyla jednoduchá žena, ale dnes její hlas zněl jinak – zlomeně, ale zároveň neústupně. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem, srdce mi bušilo až v krku. „Tvoje dcera je drzá, neposlouchá mě a já už na to nemám nervy! Okamžitě si ji vezmi zpátky!“

V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. Moje osmiletá Anička byla vždycky citlivá, možná trochu živější dítě, ale nikdy by úmyslně nikoho nezranila. Přesto jsem popadla klíče, bundu a vyběhla do deště. Cestou k Novotným jsem si v hlavě přehrávala všechny možné scénáře. Co když se něco stalo? Co když jsem jako matka selhala?

Když jsem dorazila, otevřela mi tchyně dveře s tváří zkřivenou vztekem i únavou. „Podívej se na ni! Sedí tam v koutě a ani nepromluví!“ ukázala do obýváku. Anička seděla schoulená na gauči, oči zarudlé od pláče. „Mami…“ zašeptala a rozběhla se ke mně. Objala jsem ji a cítila, jak se celá třese.

„Co se tady stalo?“ obrátila jsem se k paní Novotné. „Celé odpoledne mě neposlouchala, rozbila mi hrníček po mamince a ještě mi odmlouvala! Takové dítě jsem ve svém domě nikdy nechtěla!“

„Mami, já jsem ten hrníček nerozbila schválně…“ vzlykala Anička. Sklonila jsem se k ní a pohladila ji po vlasech. „To stačí,“ řekla jsem tiše tchyni. „Vezmu Aničku domů.“

Cestou domů jsme šly mlčky. Déšť bubnoval do kapuce a já cítila, jak se ve mně mísí vztek s bezmocí. Doma jsem Aničku posadila ke stolu a udělala jí kakao. „Chceš mi o tom povědět?“ zeptala jsem se jemně.

„Babička byla dneska nějaká zlá,“ začala Anička tiše. „Pořád na mě křičela, že mám být potichu, ale já jsem si jen hrála s panenkami. Pak jsem omylem shodila ten hrníček… a ona začala křičet ještě víc.“

Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že vztah mezi mnou a paní Novotnou nikdy nebyl jednoduchý. Po smrti mého manžela Petra před dvěma lety jsme na sebe s tchyní zůstaly odkázané víc než kdy dřív. Pomáhala mi s Aničkou, když jsem musela do práce, ale často mi dávala najevo, že podle ní nejsem dost dobrá matka.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím, jestli je správné nechávat Aničku u babičky. Ale co jiného mohu dělat? Pracuji na směny v nemocnici jako zdravotní sestra a nemám nikoho jiného, kdo by mi pomohl.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od paní Novotné: „Omlouvám se za včerejšek. Byla jsem unavená.“ Ale já věděla, že to není jen o únavě. Vztah mezi námi byl napjatý už dlouho – od chvíle, kdy Petr zemřel při autonehodě na D1 cestou z práce domů.

Vzpomínám si na ten den jako by to bylo včera. Policista zazvonil u dveří a já věděla, že je zle ještě dřív, než promluvil. Od té doby jsme s Aničkou samy a já se snažím být silná pro nás obě. Ale někdy mám pocit, že selhávám – jako matka i jako dcera své tchyně.

O víkendu jsme šly s Aničkou na hřiště. Seděla na houpačce a dívala se do země. „Mami, proč je babička pořád smutná?“ zeptala se najednou. „Protože jí chybí táta,“ odpověděla jsem popravdě. „A nám taky.“

Večer jsem zavolala paní Novotné. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

„O čem?“ odsekla.

„O nás všech… o Aničce.“

Chvíli bylo ticho. Pak souhlasila.

Sešly jsme se u ní doma u kuchyňského stolu. „Vím, že to máš těžké,“ začala jsem nejistě. „Ale Anička je jen dítě. Potřebuje lásku a pochopení.“

Tchyně si povzdechla a zadívala se z okna. „Já vím… Jenže když vidím Aničku, vidím Petra… a bolí to.“

V tu chvíli mi došlo, že nejsme nepřátelé – obě jsme zraněné stejnou ztrátou, jen každá jinak.

„Možná bychom si mohly navzájem víc pomáhat,“ navrhla jsem tiše.

Od té doby jsme začaly spolu víc mluvit. Někdy to bylo těžké – staré rány se hojí pomalu – ale snažily jsme se kvůli Aničce.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo povinnostech. Je to o odvaze odpustit a začít znovu.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrníčkem čaje a přemýšlím: Kolik bolesti si v sobě neseme mlčky? A kdy konečně najdeme sílu říct druhému: Potřebuju tě? Co byste udělali vy na mém místě?