Dnes jsem vyhodila syna a snachu z bytu: Konečně jsem pochopila, že můj život není jejich hotel

„Tomáši, už to dál nejde! Dneska večer si sbalíte věci a odejdete. Oba.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Tomáš na mě zíral s otevřenou pusou, Lucie se rozplakala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na tisíc kousků, ale věděla jsem, že už nemůžu ustupovat.

Nikdy bych nevěřila, že přijde den, kdy budu muset vyhodit vlastní dítě z bytu. Vždycky jsem byla ta matka, která všechno snesla – Tomáš byl moje jediné dítě a po smrti manžela jsme zůstali sami dva. Když mi před rokem zavolal a řekl: „Mami, s Lucií jsme v těžké situaci. Můžeme u tebe chvíli bydlet? Jen než najdeme něco vlastního…“ ani na vteřinu mě nenapadlo říct ne. „To je přece i tvůj domov,“ odpověděla jsem tehdy a otevřela jim dveře dokořán.

Jenže ta „chvíle“ se protáhla na celý rok. Ze začátku jsem byla šťastná – byt byl zase plný smíchu, Lucie mi pomáhala s vařením a Tomáš mi večer vyprávěl o práci v bance. Ale postupně se všechno začalo měnit. Lucie přestala pomáhat, celé dny trávila na gauči s mobilem v ruce, Tomáš domů chodil pozdě a byl podrážděný. Všude nepořádek, v lednici mizelo jídlo rychlostí blesku a já měla pocit, že už nejsem paní svého bytu.

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a našla kuchyň plnou špinavého nádobí. „Lucie, mohla bys to prosím uklidit?“ zeptala jsem se opatrně. Ani se na mě nepodívala: „Já nejsem tvoje služka.“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Mami, nech to být.“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Každý den jsem se vracela s obavou, co mě zase čeká. Když jsem si dovolila připomenout pravidla – třeba že by bylo fajn přispět na nájem nebo aspoň nakoupit –, Lucie se urazila a Tomáš mi vyčetl, že jim dělám ze života peklo.

Jednou v noci jsem slyšela jejich hádku. Lucie křičela: „Tvoje matka je nesnesitelná! Proč už si nenajdeme něco vlastního?“ Tomáš odpověděl: „Nemáme peníze! A ona nám přece musí pomoct!“ Ležela jsem v posteli a slzy mi tekly po tváři. Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem chtěla jen pomoct.

Začala jsem být unavená, podrážděná, v práci jsem dělala chyby. Kolegyně Jana si mě jednou vzala stranou: „Aleno, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Rozbrečela jsem se jí na rameni. „Oni mě využívají, Jano… Ale já je přece nemůžu vyhodit! To je můj syn!“

Jana mě pohladila po ruce: „Ale můžeš. Tohle není pomoc, to je parazitování. Mysli taky na sebe.“

Doma jsem dlouho seděla u stolu a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na svého manžela Karla – byl by na mě pyšný? Nebo by mi řekl, že mám být tvrdší? V noci jsem nemohla spát. Ráno jsem se podívala do zrcadla a uviděla unavenou ženu s kruhy pod očima.

Ten den byl rozhodující. Tomáš s Lucií přišli domů pozdě večer, smáli se něčemu na mobilu. „Mami, máme hlad, co bude k večeři?“ zeptal se Tomáš bez špetky studu.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Nic nebude! Nejsem vaše služka ani hotelová recepční! Už toho mám dost!“ vykřikla jsem.

Tomáš zbledl: „Co to říkáš?“

„Říkám, že si sbalíte věci a odejdete. Dneska! Najděte si vlastní bydlení jako dospělí lidé!“

Lucie začala brečet: „To nemůžeš! Kam půjdeme?“

„To už není můj problém,“ řekla jsem tvrději, než jsem sama čekala.

Celou noc balili věci. Tomáš mi neřekl ani slovo, Lucie jen tiše vzlykala. Když za nimi ráno zaklaply dveře, rozplakala jsem se taky – ale tentokrát úlevou.

Sedím teď v prázdném bytě a slyším jen tikání hodin. Bolí to, ale vím, že to bylo správné rozhodnutí. Kolik matek v Česku je v podobné situaci? Kde je ta hranice mezi pomocí a zneužíváním? Udělala bych to znovu?