Dům, který zůstal prázdný: Příběh otce, který obětoval vše pro své děti

„Tati, proč jsi zase přijel bez ohlášení?“ ozvalo se za dveřmi bytu na Vinohradech, které jsem kdysi koupil svému synovi Petrovi. Stál jsem tam s kufrem v ruce, unavený po dvanáctihodinové cestě z Mnichova, a v očích mě pálily slzy, které jsem se snažil skrýt. „Petře, vždyť jsem ti volal, že přijedu. Potřeboval bych tu přespat, aspoň na jednu noc…“ hlas se mi třásl, ale snažil jsem se působit klidně.

Petr otevřel dveře jen na řetízek. „Tati, máme tu s Lenkou návštěvu. Nemůžeš si vzít hotel? Vždyť máš peníze.“ Jeho slova mě bodla do srdce. Vždyť tenhle byt jsem koupil já! Každou korunu jsem vydřel v továrně na okraji Mnichova, kde jsem dvacet pět let skládal auta a snil o tom, jak se jednou vrátím domů a budu s rodinou.

Vzpomínám si na ty nekonečné směny, kdy jsem si představoval, jak sedíme všichni spolu u stolu. Já, moje žena Jana, Petr a dcera Eva. Místo toho mě doma čekalo ticho. Jana zemřela před pěti lety na rakovinu a děti… děti se mi nějak vzdálily. Možná už tehdy, když jsem odjel za prací do Německa. Ale co jsem měl dělat? Tady nebyla práce, hypotéka na dům v Modřanech nás dusila a já chtěl pro děti lepší život.

„Tati, fakt to nejde. Zkus to u Evy,“ zabouchl Petr dveře a já zůstal stát na chodbě paneláku mezi cizími lidmi. Kufr byl těžký, ale ještě těžší bylo to prázdno uvnitř mě. Zkusil jsem zavolat Evě. „Ahoj tati… no, víš… máme teď s Martinem malou krizi. Nechci tě do toho zatahovat. Zkus ten hotel, prosím.“

Seděl jsem pak večer na lavičce před domem a díval se na světla Prahy. Tolik let jsem snil o návratu. O tom, že budu dětem blíž, že jim budu moct pomáhat s vnoučaty, že si konečně odpočinu v domě, který jsem postavil vlastníma rukama. Ale najednou jsem zjistil, že nemám kam jít.

Druhý den ráno jsem šel do kavárny na rohu. „Pane Nováku, vy jste zpátky?“ ptala se servírka Alena, která mě znala ještě z dob, kdy jsme tu s Janou chodili na kávu. „Jo… ale asi tu dlouho nezůstanu,“ odpověděl jsem tiše.

„A co děti? Těší se na vás?“ zeptala se bezelstně.

Jen jsem pokrčil rameny. „Mají svůj život.“

V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Janou šetřili každou korunu, jak jsme dětem kupovali nové boty místo toho, abychom šli do kina. Jak jsem posílal peníze domů a doufal, že to jednou ocení. Ale místo toho mi teď připadalo, že jsem jim cizí.

Večer jsem se odhodlal zavolat Petrovi znovu. „Petře, můžeme si promluvit? Jen na chvíli.“

Petr souhlasil a sešli jsme se v parku. Seděli jsme na lavičce a já hledal slova.

„Petře… proč už pro vás nejsem rodina? Vždyť jsem všechno dělal pro vás.“

Petr dlouho mlčel. „Tati… my jsme tě tu vlastně nikdy neměli. Vždycky jsi byl pryč. A když jsi přijel, byl jsi unavený nebo jsi řešil peníze.“

Zamrazilo mě. „Ale vždyť jsem to dělal pro vás! Abyste měli kde bydlet, abyste mohli studovat…“

„Já vím,“ řekl Petr tiše. „Ale někdy bych radši bydlel v menším bytě a měl tě doma.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Celý život jsem věřil, že peníze a jistota jsou to nejdůležitější. Ale možná jsem přehlédl to podstatné – být s rodinou.

Zkoušel jsem to napravit – nabídl jsem Petrovi i Evě pomoc s dětmi, chtěl jsem je vzít na výlet do Krkonoš nebo aspoň na oběd do hospody U Fleků. Ale vždycky měli něco důležitějšího – práci, školu, kamarády.

Jednou večer mi Eva napsala: „Tati, promiň, že jsme ti nedali víc prostoru v našem životě. Ale už jsme si zvykli žít bez tebe.“

Seděl jsem pak dlouho u okna svého malého podnájmu v Nuslích a díval se na prázdné ulice. Přemýšlel jsem o tom všem – o letech dřiny v cizině, o tom, co všechno jsme s Janou obětovali pro děti… A najednou mi došlo, že domov není místo ani dům. Domov jsou lidé – a když ti lidé odejdou nebo tě nepustí dovnitř, zůstane jen prázdný byt.

Možná jsem udělal chybu. Možná bych měl být víc s rodinou než za rodinu bojovat někde daleko.

A tak se ptám vás ostatních: Má vůbec smysl obětovat všechno pro děti? Nebo je důležitější být prostě spolu? Co byste udělali vy na mém místě?