Dvě matky, jeden stůl: Příběh o ztrátě, vině a novém začátku

„Zase jsi zapomněla koupit majonézu, mami?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála Jana, vdova po mém synovi. Její hlas byl tichý, ale v něm zaznívala výčitka, kterou jsem znala až příliš dobře. Možná to nebylo jen kvůli majonéze. Možná to bylo kvůli všemu, co jsme si za poslední dva roky neřekly.

Bylo to přesně dva roky a tři měsíce od chvíle, kdy mi zavolali z nemocnice. „Paní Novotná? Je mi to líto…“ Ta slova se mi vryla do paměti jako tetování, které nejde odstranit. Můj syn Petr – můj jediný syn – už nikdy nepřijde domů. Od té doby jsem žila v jakési mlze. Každý den jsem vstávala, vařila kávu, chodila do práce na poštu a večer se dívala do prázdné postele. Ale Jana tu zůstala. A já jsem se rozhodla být jí druhou matkou, protože ona byla teď taky sama.

Dnes jsme připravovaly štědrovečerní večeři. Bylo nás jen pět: já, Jana, její malý syn Matěj, moje sestra Alena a její muž Mirek. Všichni jsme se snažili tvářit, že je všechno v pořádku, ale mezi námi viselo ticho jako těžký závoj. Když jsem zjistila, že mi chybí majonéza na bramborový salát i na česnekovou omáčku, rozhodla jsem se rychle skočit do Alberta na rohu.

Venku byla tma a mrholilo. Cestou jsem si v duchu opakovala nákupní seznam: majonéza, ještě trochu másla a možná čerstvý chléb. V obchodě bylo poloprázdno – regály s majonézou úplně prázdné. „To snad není možný,“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Vedle mě stála starší paní s uplakanýma očima a v ruce svírala poslední kelímek Hellmann’s. Naše pohledy se střetly.

„Potřebujete ji?“ zeptala se tiše.

„Ano… mám doma rodinu a bez salátu by to nebyly Vánoce,“ odpověděla jsem upřímně.

Chvíli váhala a pak mi kelímek podala. „Já si vystačím s jogurtem. Veselé Vánoce.“

„Děkuju… opravdu děkuju,“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Ne kvůli majonéze. Kvůli všemu.

Když jsem se vracela domů, hlavou mi běžely vzpomínky na Petra. Jak jsme spolu každý rok loupali brambory a on mě vždycky rozesmál nějakou hloupou poznámkou. Jak mi říkal „mami, ty jsi stejně nejlepší kuchařka na světě“. A teď tu byl jen Matěj – jeho syn – a Jana, která se snažila být silná pro něj i pro mě.

V kuchyni už voněla rybí polévka a Jana krájela zeleninu na salát. „Sehnala jsi ji?“ zeptala se bez pohledu na mě.

„Měla jsem štěstí,“ odpověděla jsem a položila kelímek na stůl.

Chvíli bylo ticho. Pak Jana najednou položila nůž a otočila se ke mně: „Myslíš, že by byl Petr pyšný na to, jak to zvládáme?“

Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí. „Nevím… někdy mám pocit, že jsem selhala jako matka i jako tchyně,“ přiznala jsem tiše.

Jana si otřela ruce do utěrky a sedla si ke mně ke stolu. „Já mám zase pocit, že tě pořád zraňuju jen tím, že tu jsem… že ti připomínám jeho smrt.“

Podívala jsem se jí do očí – poprvé za dlouhou dobu opravdu upřímně. „Jano… ty jsi moje rodina. A Matěj je všechno, co mi po Petrovi zbylo.“

V tu chvíli vešel do kuchyně Matěj s obrázkem v ruce: „Babičko, nakreslil jsem tátu s andělama.“

Vzala jsem ho do náruče a poprvé po dvou letech jsem cítila něco jako klid. Možná je čas přestat hledat viníka a začít znovu žít – pro Matěje, pro Janu i pro sebe.

Večer jsme seděli u stolu, jedli salát s majonézou a smáli se vzpomínkám na Petra. Alena vyprávěla historky z dětství a Mirek naléval víno. Bylo to jiné než dřív – bolest tam pořád byla – ale poprvé jsme ji sdíleli všichni společně.

Když jsem šla spát, dívala jsem se na fotku Petra na nočním stolku a ptala se sama sebe: «Může člověk někdy opravdu odpustit sám sobě? A co znamená být rodinou po tom všem?»