Hanba u rodinného stolu: Srdce matky v sevření

„Mami, proč mi nikdy nepomůžeš tak jako paní Novotná?“ zaznělo v kuchyni, když jsem zrovna krájela cibuli na bramboračku. Moje dcera Lenka stála ve dveřích, ruce v bok, oči plné výčitek. Její slova mě zasáhla jako nůž. Cibule mi pálila v očích, ale tentokrát to nebylo jen tím.

„Lenko, víš přece, že dělám, co můžu,“ odpověděla jsem tiše a snažila se udržet hlas klidný. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem jí hlídala malého Tomáška, i když jsem byla po noční směně v nemocnici úplně vyřízená. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem jí posílala poslední stovku z výplaty, aby měla na pleny nebo na školku. Ale tohle všechno teď bylo zapomenuto.

„Paní Novotná jim koupila novou pračku. A vozí jim nákupy každý týden. Ty… ty jsi mi nikdy nic takového nedala,“ pokračovala Lenka a já cítila, jak se mi svírá hrdlo. Věděla jsem, že má pravdu – nemám tolik peněz jako rodina jejího manžela. Jsem rozvedená, žiju v paneláku na sídlišti v Ostravě a každý měsíc počítám koruny. Ale tohle jí nikdy nestačilo.

„Lenko, já… nemůžu si dovolit kupovat pračky. Ale vždycky tu pro tebe jsem,“ snažila jsem se vysvětlit. Jenže ona už mě neposlouchala. Otočila se na podpatku a práskla dveřmi.

Zůstala jsem stát v kuchyni sama. Cibule na prkénku, slzy v očích – tentokrát už ne od cibule. V hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsem Lenku vychovávala sama po tom, co nás její otec opustil kvůli jiné ženě. Jak jsem brala přesčasy, abych jí mohla zaplatit lyžařský kurz ve škole. Jak jsem šila šaty na maturitní ples z levné látky z tržnice, protože na nové nebylo.

Ale teď? Teď jsem byla ta špatná matka, která nedává dost.

Večer jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se do tmy za oknem. Telefon mlčel. Věděla jsem, že Lenka je u své tchyně – paní Novotné – která má velký dům v Porubě a nikdy nešetří na dárky pro vnoučata. Slyšela jsem od Lenkina manžela Petra, jak jeho maminka každý týden peče koláče a vozí jim je autem až domů. Já mám starou Škodu Felicii, která sotva projde technickou.

Druhý den ráno jsem šla do práce. V nemocnici byl frmol – starší paní po operaci potřebovala převázat ránu, mladý kluk měl úraz na kole. Práce mě vždycky držela nad vodou. Ale dnes jsem byla roztržitá. Každý úsměv pacientů mi připomínal, že doma mě čeká jen ticho a výčitky.

Odpoledne mi přišla zpráva od Lenky: „Mami, Tomášek má horečku. Můžeš ho pohlídat?“ Okamžitě jsem si vzala volno a běžela k nim domů. Tomášek ležel v postýlce a plakal. Pohladila jsem ho po vláskách a zpívala mu ukolébavku, kterou jsem zpívala kdysi Lence. Když usnul, Lenka přišla do pokoje.

„Děkuju, že jsi přišla,“ řekla tiše.

„Jsem tvoje máma,“ odpověděla jsem prostě.

Sedly jsme si spolu do kuchyně. Lenka se dívala do stolu.

„Já vím, že nemáš tolik peněz jako Petrova máma,“ začala pomalu. „Ale někdy mám pocit… že tě to ani nezajímá.“

Tohle mě bodlo nejvíc.

„Lenko,“ řekla jsem tiše, „já tě miluju víc než cokoliv na světě. Dávám ti všechno, co mám – i když je toho málo.“

Lenka mlčela dlouho. Pak jen zašeptala: „Já vím… promiň.“

Ale omluva nezacelila tu díru v mém srdci.

Večer doma jsem seděla u stolu a přemýšlela: Proč je pro nás tak těžké vidět lásku tam, kde nejsou peníze? Proč je tolik hanby u rodinného stolu? Myslíte si taky někdy, že vaše snaha není dost? Co byste udělali na mém místě?