Jak jsme se naučili milovat naši snachu Alenu: Příběh jedné české rodiny

„Tohle není dívka pro našeho Tomáše,“ šeptala jsem manželovi Pavlovi, když jsme poprvé viděli Alenu na rodinném obědě. Seděla tiše u stolu, nervózně si pohrávala s ubrouskem a její oči těkaly po místnosti. Byla jiná než ostatní dívky, které Tomáš kdy přivedl domů – nemluvila moc, smála se potichu a na otázky odpovídala stručně. Pavlovi se nelíbilo, že je z malého města na Vysočině, a já jsem měla pocit, že se k nám prostě nehodí.

„Mami, Alena je skvělá,“ říkal mi Tomáš později v kuchyni, když pomáhal s nádobím. „Jen je trochu stydlivá. Dej jí čas.“

Ale já jsem měla v hlavě jen to, že mi bere syna. Vždycky jsme byli s Tomášem blízko – byl to náš jediný syn, naše radost. Když mi oznámil, že se chtějí s Alenou vzít, cítila jsem bodnutí v srdci. „To je moc brzy,“ namítala jsem. „Vždyť ji skoro neznáme.“

Svatba byla malá, jen v rodinném kruhu. Seděla jsem v první řadě a snažila se neusmívat příliš křečovitě. Alena měla jednoduché šaty a vypadala nervózněji než kdy jindy. Po obřadu jsem ji objala, ale bylo to chladné objetí – obě jsme to cítily.

První měsíce po svatbě byly plné napětí. Když k nám přijeli na návštěvu, Alena se držela zpátky. Snažila jsem se jí nabídnout koláč nebo kávu, ale vždycky odmítla. Pavla to rozčilovalo: „Vidíš? Ani neumí být slušná.“

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u vína a on mi řekl: „Mami, proč ji pořád soudíte? Alena je hodná holka. Jen má za sebou těžké dětství.“

Zamrazilo mě. Nikdy jsem se jí vlastně nezeptala na její život. Vždycky jsem ji jen hodnotila podle toho, jak působí na povrchu.

Jednou v zimě přijeli na víkend. Venku hustě sněžilo a já jsem zůstala sama s Alenou v kuchyni. Bylo trapné ticho, až jsem nakonec řekla: „Aleno, jak ses vlastně poznala s Tomášem?“

Podívala se na mě a poprvé jsem v jejích očích viděla něco jiného než strach – byla tam bolest i odvaha. „Potkali jsme se na fakultě,“ začala tiše. „Byla jsem tam nová a bála jsem se všeho… Tomáš byl první člověk, který mě pozval na kávu.“

Povídaly jsme si dlouho do noci. Vyprávěla mi o svém dětství – o tom, jak jí zemřela maminka, když byla malá, a jak vyrůstala jen s otcem alkoholikem. Najednou mi došlo, proč je tak uzavřená.

Začala jsem ji vidět jinýma očima. Když příště přijeli, připravila jsem její oblíbený koláč podle receptu, který mi poslala SMSkou. Usmála se na mě a já cítila, jak mezi námi padá první zeď.

Pavel byl tvrdší oříšek. „Pořád si myslím, že by si Tomáš zasloužil někoho lepšího,“ bručel večer u televize. „Někdo z pořádné rodiny.“

„Ale ona je hodná,“ namítla jsem. „A Tomáš ji miluje.“

Jednoho dne přišla rána – Tomáš měl autonehodu. Volali nám z nemocnice v noci a my jsme tam spěchali jako šílení. Alena už tam byla – seděla u jeho postele a držela ho za ruku. Plakala potichu a šeptala mu slova útěchy.

V tu chvíli jsem pochopila, jak moc ho miluje. Když se Tomáš probudil, první slova patřila jí: „Alenko…“

Po týdnu v nemocnici jsme byli všichni vyčerpaní. Alena se o Tomáše starala s neuvěřitelnou trpělivostí – krmila ho, četla mu knížky, smála se jeho vtipům i když byly hloupé.

Jednou večer Pavel přišel za mnou do kuchyně a řekl: „Možná jsem se mýlil.“

Od té doby jsme začali Alenu brát jako člena rodiny. Pozvali jsme jejího otce na Vánoce – byl nervózní a moc nemluvil, ale Alena zářila štěstím.

Dnes už si nedovedu představit naši rodinu bez ní. Její laskavost nás všechny změnila.

Někdy si říkám: Proč jsme museli projít tolika bolestmi a nedorozuměními? Proč je pro nás tak těžké přijmout někoho jiného? Možná proto, abychom si uvědomili, že láska není samozřejmost… Co myslíte vy?