„Jedno vnouče stačí!“: Příběh o tom, jak mi tchyně zničila radost z těhotenství

„Jedno vnouče stačí!“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik dní. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Právě jsem své tchyni, paní Novotné, oznámila, že čekáme s Petrem miminko. Místo radosti nebo alespoň zdvořilého úsměvu se na mě podívala s ledovým klidem a řekla: „Další dítě? To je zbytečné. Jedno vnouče mám, to mi stačí.“

Petr stál vedle mě, zaražený a neschopný slova. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno ve mně křičelo – proč? Proč mi tohle dělá? Vždyť jsem jí nikdy nic neudělala. Vždycky jsem se snažila být milá, pomáhat jí, když bylo potřeba. Ale ona mě nikdy nepřijala. Pro ni jsem byla jen ta druhá žena, která přišla po její milované snaše Lucii.

Petr byl ženatý už předtím. S Lucií mají malého Filípka, kterého jeho maminka i babička zbožňují. Po rozvodu Petr nechal všechno Lucii – byt, auto, dokonce i psa. Sbalil si jen pár věcí do kufru a na pár měsíců se nastěhoval zpátky k mamince do paneláku na Jižním Městě. Tam jsem ho poznala já – na kurzu vaření v komunitním centru. Byl tichý, uzavřený, ale měl laskavé oči a smutný úsměv.

Začali jsme spolu chodit a po roce jsme si pronajali malý byt v Modřanech. Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že někam patřím. Petr byl pozorný, staral se o mě a já si myslela, že jeho minulost je za námi. Jenže paní Novotná nikdy nezapomněla na Lucii – tu správnou snachu, jak mi jednou řekla mezi řečí.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem šťastná i vystrašená zároveň. Petr měl radost – objal mě a slíbil, že tentokrát všechno zvládneme spolu. Jenže já věděla, že musíme říct i jeho mámě. A tak jsme tam šli – s nervozitou v žaludku a nadějí v srdci.

„Mami, máme pro tebe novinu,“ začal Petr opatrně.

„No?“ zvedla obočí paní Novotná a upřeně se na mě zadívala.

„Budeme mít miminko,“ řekl Petr tiše.

Následovalo ticho. Pak ta věta: „Jedno vnouče mi stačí.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Petr se pokusil situaci zachránit: „Mami, vždyť je to přece skvělé! Filípek bude mít sourozence.“

„Filípek má dost starostí sám se sebou,“ odsekla jeho matka. „A ty by ses měl starat hlavně o něj.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro ni nikdy nebudu dost dobrá. Že naše dítě bude vždycky až to druhé – to zbytečné.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr držel volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Já koukala z okna a snažila se nebrečet.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše. „Nevím, proč je taková.“

„To není tvoje vina,“ odpověděla jsem a sama tomu nevěřila.

Další týdny byly plné napětí. Paní Novotná nám volala jen tehdy, když potřebovala něco od Petra – opravit pračku nebo přivézt nákup. O těhotenství nemluvila vůbec. Když jsme jí poslali fotku z ultrazvuku, neodpověděla.

Moje máma byla naopak nadšená – pletla ponožky a sháněla kočárek na bazaru. Ale já cítila jen prázdnotu a strach. Co když bude naše dítě vždycky až to druhé? Co když ho Petr nebude mít rád stejně jako Filípka?

Jednou večer jsem to už nevydržela.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „máš pocit, že tvoje máma někdy přijme naše dítě?“

Petr dlouho mlčel.

„Nevím,“ přiznal nakonec. „Ale já ho milovat budu. A ty taky.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem mu věřila.

Porod byl těžký – malá Anička přišla na svět o tři týdny dřív a musela být v inkubátoru. Petr byl u mě celou dobu a držel mě za ruku. Když jsme ji konečně přivezli domů, cítila jsem obrovskou úlevu i strach zároveň.

Paní Novotná se neozvala ani jednou. Ani gratulace, ani zájem. Jen ticho.

Jednoho dne přišel Petr domů s Filípkem na víkend. Malý seděl u stolu a kreslil obrázek – sebe s tatínkem a Aničkou. Podal mi ho a řekl: „To je moje sestřička.“ V tu chvíli jsem věděla, že děti jsou moudřejší než dospělí.

Čas plynul a já se učila žít bez uznání od tchyně. S Petrem jsme si vytvořili vlastní rodinu – možná trochu jinou, ale naši.

Někdy večer sedím u postýlky Aničky a přemýšlím: Proč je pro některé lidi tak těžké přijmout nové začátky? Proč musí být láska v rodině podmíněná minulostí?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat o uznání někoho, kdo vás nikdy nepřijme?