„Jsem nemocný, musím k rodičům,“ řekl manžel a odešel. Zůstala jsem sama s dvěma dětmi a pravda vyšla najevo.

„Jsem nemocný, musím k rodičům,“ řekl Petr a ani se mi nepodíval do očí. Stála jsem v kuchyni, v ruce utěrku, a snažila se pochopit, co se právě děje. Na stole ležely dvě dětské lžičky, z jedné ještě kapala polévka. „Nebudeš radši doma? Můžu tě uvařit čaj, koupit Paralen…“ začala jsem opatrně, ale Petr mě přerušil: „Ne, fakt ne. Nechci nakazit děti. U našich budu mít klid.“

Bylo to zvláštní. Petr nikdy nebyl typ, co by utíkal k rodičům kvůli rýmě. Ale v posledních týdnech byl jiný – odtažitý, podrážděný, často se ztrácel v myšlenkách. Přesto jsem kývla. Dvě malé děti – Anička a Matěj – byly nachlazené a představa, že by dostaly chřipku od táty, mě děsila.

Petr si sbalil pár věcí do batohu a rychle zmizel. Dveře za ním zaklaply a v bytě se rozhostilo ticho, které jsem už dlouho nezažila. Děti spaly a já si sedla ke kuchyňskému stolu. Najednou mě přepadl zvláštní pocit – smutek, úzkost a něco jako předtucha.

První noc byla těžká. Anička se budila s kašlem, Matěj plakal ze spaní. Chyběla mi Petrova ruka na zádech, jeho klidné „to bude dobrý“. Ráno jsem mu napsala zprávu: „Jak ti je?“ Odpověď přišla až za dvě hodiny: „Lepší to není. Spím.“

Dny plynuly pomalu. Petr byl pořád u rodičů. Volal jen krátce, vždycky ve spěchu. Děti se ptaly: „Kdy přijde táta?“ A já nevěděla, co odpovědět. Začala jsem být nervózní. Něco mi nesedělo.

Jednoho večera jsem šla s dětmi na hřiště. Potkala jsem tam sousedku Janu. „Tak co Petr? Už je mu líp?“ zeptala se bezelstně. „Ještě ne, pořád je u rodičů,“ odpověděla jsem automaticky.

Jana se zarazila. „To je zvláštní… Včera jsem ho viděla v kavárně Na rohu. Nebyl sám.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Snažila jsem se zachovat klid: „Možná si šel jen něco koupit.“ Ale Jana zavrtěla hlavou: „Byl tam s nějakou ženou. Smáli se spolu.“

Celý večer jsem přemýšlela, jestli to může být pravda. Petr by mě přece nepodvedl… Nebo ano? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle posledních měsíců – pozdní návraty z práce, tajemné zprávy na mobilu, jeho nechuť mluvit o čemkoli osobním.

Další den jsem už nevydržela a zavolala Petrovi: „Petr, potřebuju s tebou mluvit.“

„Teď nemůžu, mám horečku,“ zamumlal.

„Viděla tě Jana v kavárně s nějakou ženou,“ vyhrkla jsem.

Na druhém konci bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „To není tak, jak si myslíš.“

„Tak jak to je?“

„Potřebuju čas…“

Zavěsil.

Dny se táhly jako žvýkačka. Děti byly neklidné, já unavená a plná strachu z toho, co přijde dál. Začala jsem si všímat detailů – Petr doma nechal svůj oblíbený svetr, který si vždycky bral na cesty. V lednici zůstalo jeho pivo nedopité od minulého týdne.

Jednoho večera mi přišla zpráva od jeho sestry Lenky: „Můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v parku pod kaštany.

Lenka byla nervózní: „Promiň, že ti to říkám… Petr má někoho jiného. Už delší dobu.“

Zamrazilo mě po celém těle. Všechno do sebe zapadlo – jeho odtažitost, lži o nemoci, útěk k rodičům.

Domů jsem šla jako ve snu. Děti už spaly a já seděla v kuchyni a brečela do utěrky. Vzpomínala jsem na všechny ty roky – první rande na Petříně, svatbu v malém kostelíku u Berouna, společné Vánoce… A teď tohle.

Druhý den ráno jsem Petrovi napsala: „Vím všechno. Potřebujeme si promluvit kvůli dětem.“

Petr přišel večer domů poprvé po týdnu. Vypadal unaveně a provinile.

„Promiň,“ řekl tiše.

„Kvůli komu jsi odešel?“ zeptala jsem se přímo.

„Jmenuje se Klára. Poznal jsem ji v práci… Nechtěl jsem ti ublížit.“

Rozplakala jsem se před ním jako malá holka. „A co děti? Co my všichni?“

Petr mlčel.

Následující týdny byly peklo – hádky o střídavou péči, vysvětlování dětem, proč táta nebydlí doma, nekonečné noci bez spánku. Musela jsem najít sílu postavit se na vlastní nohy – kvůli sobě i dětem.

Dnes už je to půl roku od té doby. Pořád to bolí, ale pomalu se učím žít sama za sebe. Děti jsou moje všechno a snažím se jim být oporou.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Jak dlouho trvá, než člověk znovu začne věřit? A dá se vůbec někdy odpustit taková zrada?