Každý měsíc mi syn tajně posílá peníze: Jen mě prosí, abych to nikdy neřekla jeho ženě

„Mami, prosím tě, hlavně to nikdy neříkej Lence. Ona by to nepochopila.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem počítala bankovky, které mi Petr zastrčil do obálky. Už třetí měsíc za sebou. Vždycky stejná částka, vždycky stejná prosba. A já pokaždé cítila směs vděku a hanby. Vděku, protože mi ty peníze pomáhaly přežít – důchod je směšný a léky drahé. Hanby, protože jsem věděla, že něco není v pořádku. Že by tohle neměl být jeho úkol.

Petr byl vždycky můj poklad. Po tom, co nás jeho otec opustil – byl Petr ještě malý, sotva tři roky – jsem dělala všechno možné: uklízečku v nemocnici, noční směny v pekárně, dokonce i výpomoc v knihovně. Nikdy jsem si nestěžovala. Ale když Petr vyrostl a našel si práci v IT firmě v Praze, byla jsem na něj pyšná. Vždycky říkal: „Mami, jednou ti to všechno vrátím.“

Jenže teď, když mi ty peníze opravdu posílal, bylo to jiné. Bylo to tajemství. Tajemství před Lenkou, jeho ženou. Lenka byla vždycky trochu odtažitá – nikdy jsme si úplně nesedly. Vždycky měla pocit, že se do jejich života moc pletu. Když se jim narodila malá Anička, doufala jsem, že nás to sblíží. Ale místo toho se mezi námi vytvořila propast.

Jednoho večera přišel Petr s Aničkou na návštěvu. Lenka zůstala doma – prý měla migrénu. Anička si hrála s plyšákem a Petr seděl u stolu naproti mně.

„Mami, potřebuješ ještě něco? Mám ti koupit ty nové brýle?“ zeptal se tiše.

„Ne, Petře, už takhle mi dáváš víc, než bych si kdy přála,“ odpověděla jsem a snažila se usmát.

Petr sklopil oči. „Lenka by to nepochopila. Myslí si, že bychom měli šetřit na byt. Ale já… já prostě nemůžu nechat tebe na holičkách.“

Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že už je dospělý muž a má vlastní rodinu. Ale místo toho jsem jen mlčky přikývla.

Takhle to šlo několik měsíců. Každý měsíc obálka, každý měsíc stejný strach, že se na to přijde. A pak se to stalo.

Byl pátek večer a já seděla u televize, když někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře a tam stála Lenka. Bez pozdravu vešla dovnitř.

„Marie, můžeme si promluvit?“ Její hlas byl ostrý jako nůž.

Posadily jsme se ke stolu. Lenka vytáhla z kabelky bankovní výpis.

„Vím o těch převodech,“ řekla tiše. „Petr mi lhal. Říkal, že šetříme na byt, ale místo toho posílá peníze vám.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

„Lenko… já… nikdy jsem ho o nic neprosila…“ začala jsem koktat.

„To není podstatné,“ přerušila mě ostře. „Podstatné je, že jste mě oba podvedli.“

V tu chvíli se mi chtělo brečet. Chtěla jsem jí vysvětlit všechno – jak těžké je žít z důchodu, jak moc mi Petr pomáhá nejen finančně, ale i psychicky. Ale věděla jsem, že by to nepochopila.

Lenka vstala a bez rozloučení odešla. Ještě dlouho po jejím odchodu jsem seděla u stolu a dívala se na prázdnou obálku.

Druhý den mi volal Petr. Jeho hlas byl zlomený.

„Mami… Lenka chce rozvod,“ řekl tiše.

Zamrazilo mě.

„To kvůli mně?“ zeptala jsem se.

„Ne… nebo ano… já nevím… prostě už toho bylo moc.“

Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Kvůli mně se rozpadala rodina mého syna. Kvůli mé chudobě a jeho dobrosrdečnosti.

Další týdny byly jako zlý sen. Petr bydlel chvíli u mě, chvíli u kamaráda z práce. Lenka mu zakázala vídat Aničku bez její přítomnosti. Já seděla doma a přemýšlela, kde jsme udělali chybu.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u čaje.

„Mami… možná jsem měl být tvrdší… možná jsem měl Lence říct pravdu hned od začátku,“ povzdechl si.

„Petře… já bych radši žila o chlebu a vodě než viděla tvoji rodinu rozpadnout,“ odpověděla jsem mu a poprvé za dlouhou dobu jsme oba plakali.

Čas plynul a rány se pomalu hojily. Lenka nakonec svolila k terapii pro oba – kvůli Aničce. Petr už mi neposílal peníze tak často, ale občas přinesl nákup nebo zaplatil léky. Já se snažila najít si malou brigádu v knihovně.

Ale pocit viny mě neopouští.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem přijmout Petrovu pomoc? Nebo jsem měla být hrdější a odmítnout ji? Co je vlastně správné – rodinná soudržnost nebo pravda za každou cenu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo přijmout pomoc od svého dospělého syna i za cenu tajemství před jeho ženou?