Když babička prodala dům dřív, než jsem ji stihl vystěhovat

„Tohle je poslední kapka, Filipe! Už nemůžu žít v tomhle stísněném bytě s tvou matkou a třemi dětmi. Každý den je to stejné – hádky o koupelnu, žádné soukromí, hluk a neustálý stres!“ křičela na mě moje žena Jana, zatímco jsem se snažil uklidnit našeho nejmladšího syna, který právě rozlil kakao na koberec.

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Všechno to začalo před dvěma lety, když jsem přišel o práci v bance a museli jsme prodat náš byt v Modřanech. S Janou a dětmi jsme se nastěhovali k její matce do paneláku na Jižním Městě. Myslel jsem si, že je to jen dočasné řešení, než se něco změní. Ale nic se neměnilo. Každý den byl stejný – stísněnost, napětí, výčitky.

Jednoho večera, když děti konečně usnuly a Jana seděla v kuchyni s hlavou v dlaních, jsem jí řekl svůj plán: „Jano, babička Marie už je stará. Ten její dům v Hostivaři je velký a ona tam žije sama. Stejně už nezvládá zahradu ani schody. Kdybychom jí nějak přesvědčili, aby šla do domova důchodců, mohli bychom tam bydlet my. Nemuseli bychom platit hypotéku a děti by měly konečně vlastní pokoje.“

Jana se na mě podívala s pochybnostmi: „A co když to nechce? Je to přece její dům.“

„Ale Jano,“ přesvědčoval jsem ji, „je to přece rodina. Stejně by nám to jednou odkázala. Proč čekat? Vždyť jí tam bude líp mezi vrstevníky.“

Týdny jsme s Janou vymýšleli, jak babičku přesvědčit. Začali jsme jí navštěvovat častěji, nosili jí nákupy a nenápadně ji přesvědčovali, jak by jí bylo v domově důchodců dobře. Jednou jsem dokonce objednal prohlídku jednoho zařízení v Kunraticích.

Babička Marie ale nebyla hloupá. Jednoho dne mě pozvala na kávu a podívala se mi zpříma do očí: „Filipe, proč mi pořád vnucuješ ten domov důchodců? Myslíš si, že nevím, co máš za lubem?“

Zrudl jsem až po uši. „Babičko, já jen… mám o tebe strach. Je tu velký dům a ty jsi sama…“

„Nebuď pokrytec,“ přerušila mě ostře. „Chceš můj dům pro sebe a svou rodinu. Myslíš si, že nevím, jak tě to dusí u Janyiny matky? Ale já nejsem žádná stará bába na odpis.“

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Cítil jsem se jako největší zrádce. Ale zároveň jsem byl zoufalý – chtěl jsem pro svou rodinu lepší život.

Další týdny byly napjaté. Babička se mnou skoro nemluvila a Jana mi vyčítala, že jsem všechno pokazil. Děti byly neklidné a hádky s tchyní se stupňovaly.

Jednoho dne mi přišel doporučený dopis od realitní kanceláře: „Paní Marie Novotná prodává svůj dům v Hostivaři. Prosíme o vyklizení věcí do konce měsíce.“

Zůstal jsem stát jako opařený. Okamžitě jsem volal babičce: „Co to má znamenat? Proč jsi prodala dům?“

„Protože nechci být jen prostředkem k tvému pohodlí,“ odpověděla klidně. „Celý život jsem dřela, abych něco měla. A teď vidím, že pro tebe je můj dům jen řešením tvých problémů. Tak jsem se rozhodla – prodám ho a peníze si užiju podle svého.“

Byl jsem v šoku. Jana na mě křičela, že jsem všechno zkazil, tchyně mě obviňovala z vypočítavosti a děti plakaly, protože cítily napětí.

Začal jsem pít víc než obvykle. Každý večer jsem seděl na balkoně paneláku a přemýšlel, kde se to všechno pokazilo. Vzpomínal jsem na dětství u babičky – jak mě učila sázet rajčata, jak jsme pekli bábovku a smáli se u televize. Teď jsem byl pro ni jen někdo, kdo čeká na její smrt.

Jednou večer mi babička zavolala: „Filipe, nechci tě nenávidět. Ale musím myslet i na sebe. Chci si ještě něco užít – pojedu do lázní, možná i k moři. A ty bys měl přemýšlet o tom, co je v životě opravdu důležité.“

Seděl jsem dlouho do noci a přemýšlel nad jejími slovy. Opravdu jsem chtěl jen pohodlí pro svou rodinu? Nebo jsem zapomněl na to nejdůležitější – úctu k těm, kteří mi dali všechno?

Nakonec jsme si s Janou museli najít malý pronájem na okraji Prahy. Bylo to těžké období – málo peněz, hodně práce a minimum prostoru. Ale něco se změnilo: začal jsem si víc vážit toho mála, co máme.

Babička mi časem odpustila. Občas přijede na návštěvu s kufrem plným suvenýrů z cest a vypráví dětem příběhy o tom, jak plavala v Jadranu nebo ochutnávala víno na Moravě.

A já? Každý večer si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím chtít pro rodinu to nejlepší a nezradit vlastní svědomí? Co byste udělali vy na mém místě?