Když domov přestane být domovem: Vyznání jedné české matky

„Vypadněte! Už toho mám dost!“ křičela jsem, zatímco se mi třásly ruce a srdce mi bušilo jako splašené. Stála jsem uprostřed našeho malého obýváku v paneláku na Lesné, kde jsem prožila většinu svého života. Syn Petr a jeho žena Jana na mě zírali, jako bych se zbláznila. Ale já věděla, že tentokrát už nemůžu ustoupit.

Petr se nadechl, chtěl něco říct, ale Jana ho předběhla: „To myslíte vážně, mami? Kam máme jít? Vždyť jsme rodina!“ Její hlas byl plný výčitek, ale i strachu. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi láme srdce. Ale zároveň jsem věděla, že už nemůžu dál. Už mě nebavilo poslouchat jejich hádky, jejich výčitky, jejich neustálé stížnosti na to, jak je život těžký a jak jim nikdo nerozumí. Už jsem neměla sílu být tím hromosvodem, co všechno snese.

Všechno to začalo před dvěma lety, když Petr přišel o práci v továrně. Bylo to těžké období – pro něj i pro mě. Snažila jsem se mu pomoct, půjčila jsem jim peníze na nájem, vařila jim večeře a doufala, že se všechno zlepší. Jenže místo toho se věci jen zhoršovaly. Jana začala být podrážděná, hádali se kvůli každé maličkosti. Petr se uzavřel do sebe a celé dny proseděl u počítače. Já jsem byla ta, kdo musel držet domácnost pohromadě.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku přes dveře. Jana křičela: „Tvoje matka nás tady dusí! Pořád nám něco vyčítá!“ Petr jí odpověděl: „Kdybys aspoň trochu pomohla s domácností! Máma dělá všechno sama!“ Seděla jsem v kuchyni a slzy mi tekly po tvářích. Tolik let jsem se snažila být dobrou matkou, obětovala jsem pro ně všechno – a teď jsem byla jen přítěž.

Začala jsem si všímat, jak se mění i můj vztah k nim. Každý den jsem vstávala s pocitem úzkosti. Bála jsem se otevřít dveře do obýváku, abych zase neslyšela další hádku. Přestala jsem spát. Přestala jsem jíst. Moje kamarádka Alena si toho všimla a jednou mi řekla: „Musíš myslet i na sebe, Jitko. Nemůžeš pořád jen dávat.“ Ale já neuměla říct ne svému vlastnímu synovi.

Jednoho dne mi Petr oznámil, že potřebují další peníze – tentokrát na splátku za auto. „Petře,“ řekla jsem tiše, „já už nemám z čeho brát.“ Podíval se na mě s nepochopením: „Ale vždyť jsi máma! Máš přece úspory.“ V tu chvíli mi došlo, že už mě nevidí jako člověka, ale jako bankomat.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své pocity – vztek, smutek, bezmoc. Pomáhalo mi to přežít další den. Ale situace doma byla čím dál horší. Jana mi jednou vmetla do tváře: „Kdybys nebyla taková hysterka, možná bys měla víc přátel!“ To už bylo moc.

A pak přišel ten večer. Seděli jsme u stolu a já jim oznámila: „Musíte si najít vlastní bydlení. Takhle už to dál nejde.“ Petr zbledl: „Mami, to nemůžeš myslet vážně.“ Ale já věděla, že musím být silná – poprvé v životě.

Následovalo několik hodin plných křiku, slz a výčitek. Jana sbalila pár věcí do igelitky a práskla dveřmi. Petr stál v předsíni a díval se na mě s nenávistí v očích: „Zklamala jsi mě.“

Když odešli, sedla jsem si na gauč a rozplakala se jako malá holka. Byla jsem sama – poprvé po třiceti letech. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být přísnější? Nebo naopak víc chápat? Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k dítěti a láskou k sobě?

Dny plynuly pomalu. Petr mi nevolal. Jana mi poslala jen krátkou zprávu: „Děkujeme za všechno.“ Bylo to chladné a odtažité. Sousedka paní Novotná se mě ptala: „Jitko, co se stalo? Proč je u vás tak ticho?“ Jen jsem pokrčila rameny.

Začala jsem chodit na procházky do parku Lužánky. Tam jsem potkávala jiné ženy mého věku – některé byly také samy, jiné si hrály s vnoučaty. Záviděla jsem jim jejich klid a radost ze života. Přemýšlela jsem o tom, jestli někdy najdu sílu odpustit sobě i svému synovi.

Jednou večer mi zavolala Alena: „Jitko, pojď na kafe.“ Seděly jsme spolu v kavárně na náměstí Svobody a já jí všechno vyprávěla. Poslouchala mě mlčky a pak řekla: „Udělala jsi správně. Musíš chránit sama sebe.“

Dnes už vím, že domov není jen místo – je to pocit bezpečí a klidu uvnitř sebe samotné. Ale někdy je potřeba postavit hranice i vůči těm nejbližším, abychom neztratili sami sebe.

A tak se ptám – kolik toho musí matka vydržet? Kde je ta hranice mezi obětí a sebeláskou? Co byste udělali vy na mém místě?