Když jsem následovala své srdce a chtěla pomoci synovi a snaše, netušila jsem, že vstupuji do pasti

„Mami, prosím tě, můžeš nám na pár týdnů pohlídat Aničku? Petra má novou práci a já mám přesčasy,“ ozvalo se do telefonu. Bylo pondělí ráno, seděla jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a popíjela kávu. Vždycky jsem si představovala, že až Jakub dospěje, budu mít konečně čas na sebe – na keramiku, na výlety s kamarádkami, na knížky. Ale když slyšíte v hlase vlastního syna únavu a zoufalství, srdce vám nedovolí říct ne.

„Samozřejmě, Kubíku. Přiveďte ji kdykoliv,“ odpověděla jsem automaticky, i když mi v hrudi zabolelo. Věděla jsem, co to znamená – zase odložím své plány a budu tu pro ně. Ale vždyť je to moje rodina, ne?

Anička je moje vnučka, má pět let a je to sluníčko. První dny byly krásné – chodily jsme do parku, pekly bábovku, smály se. Ale týdny se protahovaly. Petra mi začala nechávat seznamy úkolů: „Nezapomeň, že Anička má dnes logopedii. A prosím tě, můžeš jí vyprat věci na balet?“ Jakub se domů vracel pozdě večer a jen letmo mě políbil na tvář: „Díky, mami.“

Začala jsem být unavená. Moje záda bolela z nošení Aničky do školky, moje plány mizely v nenávratnu. Kamarádky mi psaly: „Přijdeš dneska na keramiku?“ Odpovídala jsem: „Promiňte, hlídám.“

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Petrou. Byla nervózní, ťukala prsty do stolu. „Víte, paní Novotná,“ začala formálně, což mě zarazilo – vždyť jsem její tchyně! „Bylo by fajn, kdybyste mohla Aničku vyzvedávat i příští měsíc. A možná byste mohla vařit večeře? My s Kubou to teď fakt nestíháme.“

Zamrazilo mě. „Petro, já… já mám taky svůj život. Chtěla jsem začít chodit na kurzy malování.“

Petra protočila oči: „Ale vždyť jste v důchodu! To přece zvládnete.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že pro ně nejsem maminka ani babička – jsem služka. Slzy se mi draly do očí, ale spolykala jsem je. Nechtěla jsem dělat scény.

Další dny byly jako zlý sen. Jakub byl čím dál odtažitější. Když jsem mu řekla, že už nemůžu dál, jen pokrčil rameny: „Tak si najdeme chůvu.“

„A tobě je to jedno?“ vyhrkla jsem.

„Mami, vždyť jsi nám vždycky pomáhala. Myslel jsem, že to děláš ráda.“

Zůstala jsem stát v kuchyni s pocitem prázdnoty. Celý život jsem žila pro druhé – pro Jakuba, pro jeho otce (který nás před lety opustil), pro rodinu. A teď? Když chci něco pro sebe, jsem za sobce.

Jednou večer mi volala moje sestra Jana: „Aleno, proč jim to dovoluješ? Kdy sis naposledy udělala radost?“

Nevěděla jsem co odpovědět. Možná nikdy.

Začala jsem přemýšlet o tom, kde je hranice mezi pomocí a obětováním sebe sama. Vždyť já už nejsem mladá – kolik času mi ještě zbývá? Chci ho strávit tím, že budu vařit večeře a prát baletní sukýnky?

Jednoho dne jsem se rozhodla. Ráno jsem Jakubovi a Petře oznámila: „Od příštího týdne už Aničku hlídat nemůžu. Přihlásila jsem se na kurz malování a jedu s kamarádkami do lázní.“

Petra se rozplakala: „Jak to můžete udělat? Myslela jsem, že vám na Aničce záleží!“

Jakub mlčel.

„Záleží mi na ní,“ řekla jsem tiše. „Ale musím myslet i na sebe.“

Od té doby se naše vztahy ochladily. Aničku vídám méně často. Bolí mě to – ale poprvé v životě mám pocit svobody.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde jsme jako rodina udělali chybu? Je špatné chtít žít i pro sebe? Nebo je sobectví to jediné, co mi ještě zbývá?