Když mi dcery mizely mezi prsty: Příběh otce po rozvodu

„Tati, já už nechci jezdit k tobě na víkendy.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Bylo to v sobotu ráno, když jsem čekal před panelákem v Modřanech, kde teď bydlí moje bývalá žena s dcerami. Eliška, ta starší, stála na schodech a dívala se na mě pohledem, který jsem u ní nikdy předtím neviděl. Studený, odtažitý. Vedle ní stála malá Anička a pevně svírala Eliščinu ruku. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

„Proč?“ zeptal jsem se tiše, i když jsem odpověď tušil. Věděl jsem, že to není jen o mně. Věděl jsem, že za tím stojí i slova jejich mámy, která mě po rozvodu začala nenápadně očerňovat. „Tvoje máma ti něco řekla?“ zkusil jsem to opatrně.

Eliška jen pokrčila rameny a odvrátila pohled. „Nechci o tom mluvit.“

V tu chvíli jsem měl chuť zakřičet. Chtěl jsem běžet za bývalou ženou a vyčíst jí všechno to napětí, které mezi nás vkládá. Ale místo toho jsem jen stál a díval se, jak mé dcery mizí zpátky do domu. Zůstal jsem stát na chodníku sám, s igelitkou plnou jejich oblíbených sušenek a plyšáků, které už možná nikdy nebudou chtít.

Když jsme se s Lenkou rozváděli, myslel jsem si, že to zvládneme v klidu. Že budeme dospělí a naše holky tím projdou co nejméně zraněné. Jenže realita byla jiná. Každý telefonát s Lenkou skončil hádkou. „Myslíš jen na sebe! Nikdy jsi nebyl doma!“ křičela na mě do telefonu, zatímco já se snažil vysvětlit, že pracuju přesčasy kvůli hypotéce na byt.

Dcery byly svědky našich hádek. Slyšely všechno – i to, co by slyšet neměly. A pak přišel rozvod a střídavá péče. Jenže čím víc času uplynulo, tím víc jsem cítil, jak se mi holky vzdalují. Eliška začala být uzavřená, Anička plakala pokaždé, když měla přijít ke mně.

Jednou večer jsem seděl v prázdném bytě na Žižkově a díval se na jejich fotky na lednici. Usměvavé tváře z dovolené v Krkonoších, kde jsme byli ještě všichni spolu. Najednou mi došlo, že ty chvíle už jsou pryč. Že už nikdy nebudeme rodina tak jako dřív.

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem pochopit, co dělám špatně. „Pane Novotný,“ řekla mi doktorka Klára jednou při sezení, „děti jsou často loajální k rodiči, který je zraněnější nebo který je má víc u sebe. Vy musíte vydržet a být tu pro ně, i když vás odmítají.“

Jenže jak mám být silný, když každý pokus o kontakt končí fiaskem? Když jim volám, odpovídají jednoslovně. Když jim píšu zprávy, často ani neodpoví. Na narozeniny jsem jim poslal balíčky s dárky – Eliška mi napsala strohé „díky“, Anička vůbec nic.

Jednou jsem potkal Lenkou v Albertu u pokladny. „Měla bys mi pomoct,“ řekl jsem jí zoufale. „Holky mě odmítají.“

Lenka jen protočila oči: „Možná kdybys byl lepší táta…“

V tu chvíli jsem měl chuť jí něco říct – připomenout jí všechny ty večery, kdy jsem uspával Aničku s horečkou nebo bral Elišku na tréninky gymnastiky. Ale věděl jsem, že to nemá cenu.

Začal jsem si psát deník. Každý večer si zapisuju vzpomínky na holky – jak jsme pekli perníčky na Vánoce, jak jsme stavěli bunkr z dek v obýváku. Doufám, že jednou jim ten deník ukážu a pochopí, že jsem je nikdy nepřestal milovat.

Někdy mám pocit, že už nemám sílu dál bojovat. Když vidím jiné otce na hřišti s dětmi, sevře se mi srdce závistí a smutkem. Přemýšlím, jestli má cenu dál doufat.

Ale pak si vzpomenu na chvíle, kdy ke mně Anička přiběhla a objala mě kolem krku: „Tati, mám tě ráda.“ Nebo když mi Eliška poslala fotku svého vysvědčení s poznámkou: „Snad jsi pyšný.“

Jsem pyšný. A pořád doufám.

Možná jednou přijde den, kdy mi holky odpustí a pochopí mě. Možná jednou budeme zase rodina – jinak než dřív, ale pořád spolu.

Někdy si kladu otázku: Je možné překonat minulost a znovu najít cestu k těm, které milujeme nejvíc? Co byste udělali vy na mém místě?