Když můj syn Bartek chtěl žít ve staré chalupě: Řekla jsem NE, ale…

„Barteku, tohle nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem, když mi u kuchyňského stolu s vážnou tváří oznámil, že se chce s Aničkou přestěhovat do naší staré chalupy na Šumavě. Právě jsem krájela cibuli na guláš a nůž mi málem vypadl z ruky. V hlavě mi hučelo. Vždyť je mu teprve dvacet jedna, sotva dokončil školu, nikdy pořádně nepracoval a teď chce žít sám, daleko od nás, v polorozpadlé chalupě, kde lišky dávají dobrou noc?

„Mami, já to myslím naprosto vážně,“ odpověděl klidně, ale v očích mu hořel ten známý vzdor, který jsem znala už od jeho dětství. „Chceme s Aničkou začít něco vlastního. Opravit chalupu, žít v přírodě, být spolu.“

„Barteku, ta chalupa je na spadnutí! V zimě tam zmrznete, voda tam neteče, topení nefunguje…“ začala jsem vyjmenovávat všechny důvody, proč je to šílený nápad. Ale on jen pokrčil rameny.

„Všechno opravíme. Máme plán. Aniččin táta nám pomůže s elektrikou, já se naučím zedničinu. Chceme to zkusit, mami.“

V tu chvíli se do kuchyně přiřítil můj manžel Petr. „Co se tu děje?“ zeptal se a Bartek mu zopakoval svůj plán. Petr se na něj podíval, pak na mě a jen si povzdechl. „To je blbost, Barteku. Vydržíš tam týden a přijedeš domů s prosíkem.“

Bartek se zatvářil dotčeně. „Proč mi nikdo nevěří? Vždyť už nejsem dítě!“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi v hlavě mísí strach, láska i vztek. Vždycky jsem ho chránila, byla jsem ta, co za něj všechno řešila. Ale teď už je dospělý. Nebo by aspoň měl být. A já se musím naučit pustit ho, i když mě to bolí.

Následující dny byly plné hádek. Petr trval na tom, že Bartekovi chalupu nedáme, že ji prodáme nebo opravíme sami. Já jsem se snažila najít kompromis. Bartek s Aničkou chodili po domě, balili si věci, plánovali, co všechno budou potřebovat. Starší syn Honza se tomu jen smál. „To je typický Bartek, vždycky musí být za každou cenu jiný.“

Jednou večer jsem slyšela, jak Bartek v pokoji brečí. Sedla jsem si k němu na postel. „Barteku, proč na tom tak trváš?“ zeptala jsem se tiše.

„Mami, já už nechci žít podle vašich pravidel. Chci si zkusit něco svého. Vím, že to bude těžké, ale aspoň budu vědět, že jsem to zkusil. A Anička mě v tom podporuje.“

Objala jsem ho. „Bojím se o tebe. Ale možná máš pravdu. Možná ti musím věřit.“

Nakonec jsme se s Petrem dohodli, že jim chalupu na rok půjčíme. Pomůžeme jim s opravami, ale zbytek bude na nich. První víkend jsme tam jeli všichni společně. Chalupa byla studená, smrděla zatuchlinou a myši nám v noci běhaly po střeše. Bartek s Aničkou ale byli nadšení. Malovali, čistili, plánovali, kde bude postel a kde stůl. Petr jen kroutil hlavou. „Tohle je šílenství,“ bručel, ale když viděl, jak Bartek s Aničkou makají, trochu změkl.

Začaly týdny plné práce. Každý víkend jsme jezdili pomáhat. Petr opravoval střechu, já vařila, Anička natírala okna, Bartek se učil míchat maltu. Byli jsme zase spolu, ale jinak než dřív. Už to nebylo o tom, že my děláme a děti se vezou. Teď jsme byli tým.

Ale nebylo to jednoduché. Jednou večer, když jsme seděli u ohně, Anička začala plakat. „Já už nemůžu, je to moc těžké. Chybí mi kamarádi, město, všechno.“ Bartek ji objal, ale bylo vidět, že i on je na dně. Petr se na mě podíval a šeptl: „Říkal jsem ti to.“

Další den jsme se pohádali. Bartek na mě křičel, že mu nevěříme, že ho pořád jen kritizujeme. Já jsem mu vyčetla, že si neuvědomuje, jak těžké je postavit se na vlastní nohy. Anička se rozbrečela a utekla do lesa. Honza, který přijel na návštěvu, jen kroutil hlavou. „Tohle je rodinná tragikomedie.“

Večer jsem seděla na zápraží a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Možná jsme Bartka moc chránili. Možná jsme mu měli dát víc důvěry. Nebo jsme ho měli nechat spadnout na dno, aby se naučil vstát.

Nakonec se Bartek s Aničkou vrátili. Byli unavení, ale rozhodnutí. „Zvládneme to, mami. Ale potřebujeme, abyste nám věřili. Ne abyste nás pořád kontrolovali.“

Petr se na něj podíval a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Dobře, Barteku. Je to tvoje chalupa. My ti pomůžeme, když budeš chtít. Ale už je to na tobě.“

Od té doby jsme tam jezdili méně. Bartek s Aničkou si našli práci v nedaleké vesnici, opravili koupelnu, pořídili si psa. Byli šťastní, i když unavení. A já jsem se naučila, že někdy musím pustit a věřit, že jsem je vychovala dobře.

Dnes, když sedím na zahradě a dívám se na Bartka, jak seká trávu před chalupou, cítím hrdost i smutek. Už není můj malý kluk. Je to dospělý muž, který si jde za svým. A já? Já se ptám sama sebe: Kde je ta hranice mezi ochranou a svobodou? Kdy máma musí přestat chránit a začít jen věřit? Co byste udělali vy na mém místě?