Když rodina mlčí: Jak jsem zjistila, že mě chtějí dát do domova důchodců

„Babi, proč musíš bydlet někde jinde?“ zeptala se mě Anička, když jsme spolu skládaly puzzle na mém novém stole. Její hlas byl tichý, skoro provinilý. Zastavila jsem se v pohybu a podívala se jí do očí. „Co tím myslíš, zlatíčko?“ Anička sklopila hlavu a začala si nervózně pohrávat s rohem ubrusu. „Maminka říkala tátovi, že už to s tebou doma nezvládá. Že by bylo lepší, kdybys šla do nějakého domova. Ale já nechci, abys šla pryč.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Všechno kolem mě se rozmazalo a já slyšela jen ozvěnu vlastního dechu. Vždyť jsem se tolik snažila! Po smrti manžela jsem prodala náš starý dům v Hradci a koupila si tenhle malý byt v paneláku na kraji Prahy, abych byla blíž dceři a vnučce. Každý den jsem vařila obědy, hlídala Aničku, pomáhala s úkoly. A teď… teď jsem přítěž?

„To určitě maminka nemyslela vážně,“ zalhala jsem jí i sobě. Ale v hlavě mi začaly běžet vzpomínky na poslední týdny: jak na mě Jana zvyšovala hlas, jak mi vyčítala, že zapomínám věci, že už nejsem tak rychlá jako dřív. Jak se mnou mluvila jako s dítětem. A já mlčela, protože jsem nechtěla dělat problémy.

Ten večer jsem nemohla usnout. Slyšela jsem tikot hodin a v hlavě mi zněla slova mé vnučky. Co když už opravdu nejsem pro svou rodinu důležitá? Co když jsem jen stará žena, která překáží? Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala Janě.

„Jano, můžeme si promluvit?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její unavený hlas: „Mami, mám teď hodně práce…“

„Prosím tě, je to důležité.“

Přišla za mnou až večer. Seděla naproti mně u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do stolu.

„Slyšela jsem něco… od Aničky,“ začala jsem opatrně. „Prý uvažujete s Petrem o tom, že bych šla do domova důchodců.“

Jana se zamračila. „Mami, to není tak jednoduché. Poslední dobou jsi zapomněla vypnout sporák, Anička tě našla spát na balkoně… Já mám práci, Petr je pořád pryč… Já už prostě nevím.“

„Ale vždyť já se snažím! Vždycky jsem tu byla pro vás! Kvůli vám jsem prodala dům, kvůli vám jsem tady…“

Jana se rozplakala. „Já vím! Ale já už nemůžu! Nikdo mi nepomáhá! Petr si myslí, že přeháním, ale já mám strach…“

Seděly jsme tam obě v slzách. Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvily upřímně. Ale místo úlevy přišla jen větší bolest.

Další dny byly jako v mlze. Jana se mi vyhýbala, Petr se mnou skoro nemluvil. Jen Anička mě objímala a šeptala: „Babičko, já tě mám ráda.“

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív přehlížela: jak sousedka paní Novotná už měsíc nevyšla z bytu; jak pan Karel z pátého patra sedává celé hodiny na lavičce a kouká do prázdna; jak v obchodě prodavačka trpělivě vysvětluje staré paní rozdíl mezi kefírem a jogurtem, zatímco za ní netrpělivě přešlapují mladí lidé.

Jednoho dne mi Jana přinesla leták s nabídkou domova důchodců. „Mami, je to jen na zkoušku. Můžeš tam být měsíc a pak se rozhodneš.“

Vzala jsem leták do ruky a dívala se na usměvavé tváře seniorů na fotkách. Všechno bylo čisté, upravené… ale studené. Jako by tam nebyl život.

Ten večer jsem dlouho seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o svém životě: o tom, jak jsme s manželem stavěli dům vlastníma rukama; jak jsme slavili Vánoce u dlouhého stolu; jak jsme s Janou chodily na houby do lesa; jak jsem držela Aničku poprvé v náručí.

A teď? Teď mám být někde zavřená mezi cizími lidmi? Jen proto, že už nejsem dost rychlá? Protože zapomínám?

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a šla za Janou.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „jestli si myslíš, že to bude pro vás lepší… půjdu tam. Ale chci vědět jedno: budete za mnou chodit? Nebo už pro vás nebudu existovat?“

Jana mě objala a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu.

Teď sedím ve svém novém pokoji v domově důchodců a slyším ozvěnu vlastních kroků na chodbě. Je tu ticho – jiné než doma. Přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a opuštěním? Kdy se z rodiny stanou cizí lidé? A proč je samota někdy těžší než stáří samotné?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožívá. Máte to někdo podobně? Co byste udělali na mém místě?