Když rodina není jen o krvi: Přijmu dceru a vnučku, ale ne jejího muže

„Mami, prosím tě, aspoň na pár týdnů. Nemáme kam jít,“ šeptá mi dcera Lucie do telefonu a já slyším, jak se jí třese hlas. V pozadí pláče malá Anička. Je večer, sedím v kuchyni svého panelákového bytu na Jižním Městě a ruce se mi třesou stejně jako Lucii. V hlavě mi hučí jediná otázka: Co mám dělat?

Lucie se vdala před třemi lety za Petra. Nikdy jsem ho neměla ráda. Už na svatbě jsem cítila, že něco není v pořádku. Petr byl vždycky moc hlasitý, moc žoviální, ale když se napil, jeho žoviálnost se měnila v něco temného. Lucie mi dlouho nic neříkala, ale matka pozná, když je s jejím dítětem něco špatně. Modřiny schovávala pod dlouhými rukávy a úsměvem, který nikdy nedosáhl očí.

„Mami, on už to zase udělal…“ Luciin hlas se zlomí a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. „Nemůžu tam s Aničkou zůstat.“

V tu chvíli ve mně všechno křičí: Okamžitě přijď! Ale pak si vzpomenu na poslední návštěvu Petra u mě doma. Rozbil mi hrnek po babičce, řval na mě kvůli hlouposti a pak mi vyhrožoval, že jestli budu Lucii navádět proti němu, už nikdy Aničku neuvidím. Od té doby jsem ho ve svém bytě nechtěla vidět.

„Lucie, ty i Anička můžete přijít kdykoliv. Ale Petr… ten ne,“ řeknu tiše a vím, že právě teď rozhoduju o osudu celé naší rodiny.

Nastává ticho. Slyším jen Luciino tiché popotahování. „On to nepochopí… Mami, co když nás najde?“

„Zavoláme policii. Pomůžu ti najít právníka. Ale domů ho nepustím. Už nikdy,“ říkám tvrději, než bych chtěla.

Druhý den ráno stojí Lucie s Aničkou přede dveřmi. Anička má v ruce plyšového medvěda a Lucie tmavé kruhy pod očima. Objímám je obě a cítím jejich strach i úlevu.

První týdny jsou těžké. Anička se v noci budí s pláčem a Lucie je jako tělo bez duše. Snažím se být silná pro obě, ale večer co večer sedím v kuchyni a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Nerozbila jsem tím rodinu?

Jednou večer slyším Lucii mluvit s někým po telefonu. „Ne, Petře, už nikdy… Nechci tě vidět… Nechci, abys byl u Aničky…“ Její hlas je pevný a já poprvé za dlouhou dobu cítím naději.

Ale Petr to nevzdává. Začíná nám psát výhružné zprávy, několikrát čeká před domem. Voláme policii, ale ta nám řekne jen to, že dokud nic neudělá, nemohou nic dělat. Bojím se o Lucii i o Aničku. Každý zvonek dole mě vyděsí.

Jednoho dne najdu Lucii sedět na balkoně s hlavou v dlaních. „Mami, já už nemůžu… Co když to nikdy neskončí?“

Sednu si vedle ní a obejmu ji. „Skončí to. Musíme vydržet. Máš mě a máš Aničku.“

Začínáme chodit k psycholožce. Lucie pomalu nachází sílu postavit se Petrovi i sama sobě. Já se učím nebýt jen matkou, ale i babičkou a oporou.

Jednou večer sedíme všechny tři u stolu a Anička kreslí obrázek – tři postavičky držící se za ruce pod duhou. „To jsme my,“ říká pyšně.

V tu chvíli si uvědomím, že rodina není jen o krvi nebo o tom, kdo s kým žije pod jednou střechou. Rodina je o tom chránit ty, které milujeme – i když to znamená těžká rozhodnutí.

Ale někdy v noci mě stále pronásleduje otázka: Udělala jsem správně? Nebo jsem tím všem ublížila ještě víc?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné chránit rodinu tím, že ji rozbijete?