Když rodina praská: Příběh české tchyně

„Marie, já už to takhle dál nezvládnu. Jste pořád všude, pořád radíte, pořád se pletete. Myslím, že jste překážkou v našem manželství.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už týdny. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Moje snacha Lucie stála naproti mně, ruce založené na prsou, tvář napjatá. Můj syn Petr seděl u stolu, díval se do stolu a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta „zlá tchyně“. Vždycky jsem chtěla pro Petra to nejlepší. Když si přivedl Lucii, byla jsem šťastná. Byla milá, pracovitá, měla ráda děti. Snažila jsem se jí pomáhat – s vařením, s hlídáním malé Aničky, s úklidem. Jenže zřejmě jsem překročila hranici, kterou jsem neviděla.

„Mami, možná bys mohla… trochu ustoupit,“ řekl Petr tiše. Ta slova mě bodla víc než Luciina výčitka. Vždyť já jsem tu byla vždycky! Když byl malý a měl horečku, když mu umřel tatínek a já musela všechno zvládnout sama. Když neměli peníze na kauci za byt, prodala jsem prsten po mamince. A teď? Teď jsem přítěž?

Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně – Lucie plakala, Petr ji utěšoval. Nikdo za mnou nepřišel. Seděla jsem na posteli a dívala se na fotku z dovolené v Krkonoších – Petr měl tehdy osm let a smál se na celé kolo. Kde je ten kluk, který mě objímal a říkal mi „maminko“?

Dny plynuly a já se snažila být neviditelná. Přestala jsem vařit jejich oblíbené jídlo, přestala jsem nabízet hlídání Aničky. Lucie byla najednou spokojenější, Petr byl doma čím dál méně. Anička se mě ptala: „Babičko, proč už si se mnou nehraješ?“ Co jí mám říct? Že už nejsem vítaná?

Jednoho večera přišel Petr domů pozdě. Sedla jsem si k němu do obýváku a zeptala se: „Petře, opravdu si myslíš, že bych měla odejít?“

Podíval se na mě unavenýma očima. „Mami… já nevím. Lucie je nešťastná. Má pocit, že jí nedáváš prostor být mámou a manželkou.“

„A co ty? Ty jsi šťastný?“

Mlčel dlouho. „Já chci jen klid.“

Ten večer jsem poprvé přemýšlela o tom, že bych odešla. Ale kam? Do domova důchodců? Do malého bytu někde na okraji Prahy? Celý život jsem žila pro rodinu – a teď mám být sama?

Začala jsem chodit na procházky do parku. Tam jsem potkávala paní Alenu ze sousedství. Byla vdova jako já, děti ji navštěvovaly jednou za měsíc. Povídaly jsme si o všem možném – o politice, o seriálech v televizi, o tom, jak je těžké být starší ženou v dnešní době.

Jednou mi řekla: „Marie, musíte myslet i na sebe. Děti mají svůj život. My jsme tu od toho, abychom je pustily.“

Ale jak pustit někoho, kdo byl celý můj svět?

Jednoho dne přišla Lucie domů rozčílená. „Anička měla dneska ve školce besídku! Proč jste tam nebyla?“

„Nikdo mi nic neřekl,“ odpověděla jsem tiše.

Lucie protočila oči: „Vždyť jste vždycky všechno věděla! Teď najednou nic?“

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jejich života. Jsem jen stín v jejich bytě.

Začala jsem hledat malý byt přes internet. Petr si toho všiml až po týdnu.

„Mami… ty chceš opravdu odejít?“ zeptal se jednou večer.

„Ano,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem cítila uvnitř. „Nechci vám být na obtíž.“

Petr mě objal poprvé po dlouhé době. „Mami… promiň.“

Stěhování bylo rychlé a tiché. Lucie mi podala ruku a řekla: „Děkuju za všechno.“ Anička plakala a objímala mě kolem krku.

První noc v novém bytě byla tichá. Seděla jsem u okna a dívala se na světla města.

Přemýšlím: Je tohle osud všech matek? Že když děti dospějí, staneme se pro ně přítěží? Nebo jsme jen zapomněly žít i pro sebe?

Co si o tom myslíte vy? Má matka právo zůstat součástí rodiny svého dospělého dítěte – nebo by měla odejít dřív, než ji někdo požádá?