Když rodina praská ve švech: Příběh babičky z Prahy o boji za vnuka

„Nech toho, Petře! Už zase?“ křičela Magda v kuchyni, zatímco jsem v obýváku tiskla Toníka k sobě. Jeho malá ramena se třásla a já cítila, jak mi srdce puká. Vždycky jsem si myslela, že rodina je pevná jako skála. Ale teď, když slyším hádky svého syna a snachy, mám pocit, že se všechno kolem mě hroutí.

Sedím na pohovce v našem panelákovém bytě na Proseku a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli dopustit, že se Petr a Magda tak odcizili? A co bude s Toníkem? Je mu teprve osm a už musí snášet tolik bolesti.

„Babi, proč na sebe pořád křičí?“ ptá se mě Toník tiše a jeho oči jsou plné slz. Co mu mám říct? Že dospělí někdy dělají chyby? Že láska někdy nestačí? Místo odpovědi ho jen pevně obejmu.

Petr přijde do pokoje, tvář rudou vzteky. „Mami, můžeš si Toníka vzít na víkend? Já už to doma nezvládám.“ Magda za ním zabouchne dveře a slyším její tichý pláč. V tu chvíli bych nejradši zakřičela na celý svět. Proč musí být všechno tak složité?

Vzpomínám si na dobu, kdy byl Petr malý. Jak jsme spolu chodili do Stromovky krmit kachny, jak mi nosil kytičky z louky. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát mezi ním a jeho ženou jako rozhodčí v ringu. Ale teď tu jsem – a musím být silná.

O víkendu beru Toníka do ZOO. Snažím se ho rozptýlit, ale vidím, že je smutný. „Babi, myslíš, že se máma s tátou zase usmíří?“ ptá se mě u výběhu s tučňáky. Srdce mi sevře úzkost. „Nevím, zlatíčko,“ šeptám. „Ale vždycky tu pro tebe budu.“

Večer doma sedím u stolu s Petrem. Má v očích slzy, které se snaží skrýt. „Mami, já už nevím, co mám dělat. Magda mi vyčítá každou hloupost. Prý jsem pořád v práci, ale já to dělám pro ně! A Toník… ten je mezi námi jak míček.“

„Petře,“ říkám tiše, „možná byste měli zajít za někým, kdo vám pomůže. Myslete hlavně na Toníka.“

Petr jen zavrtí hlavou. „Magda už nechce nic řešit. Prý je konec.“

Další týdny jsou jako zlý sen. Střídavá péče, hádky o peníze, o byt, o to, kdo si vezme Toníka na Vánoce. Snažím se být oporou oběma stranám, ale někdy mám pocit, že mě to ničí. Magda mi volá večer: „Paní Evo, Petr mi vyhrožuje soudem! Já už nemůžu…“ Snažím se ji uklidnit, ale vím, že situace je zoufalá.

Jednou večer přijde Toník s dopisem od školní psycholožky. „Babičko, paní učitelka říkala, že mám přijít na rozhovor.“ Čtu řádky plné obav: Toník je uzavřený, má problémy se soustředěním, často pláče.

V ten moment mi dojde, že musím něco udělat. Nemůžu jen nečinně přihlížet. Volám Petrovi i Magdě a domlouvám společné setkání u nás doma.

„Musíme myslet na Toníka,“ začínám opatrně. „Váš spor ničí nejen vás dva, ale hlavně jeho.“

Petr i Magda sedí naproti sobě jako cizí lidé. Chvíli je ticho. Pak Magda začne plakat: „Já už nevím jak dál…“ Petr sklopí hlavu: „Já taky ne.“

„Možná bychom mohli zkusit rodinnou terapii,“ navrhuji tiše.

Po dlouhém mlčení oba přikývnou.

Začínáme chodit k paní psycholožce na Praze 8. První sezení jsou těžká – tolik výčitek, tolik bolesti! Ale pomalu se učíme spolu mluvit bez křiku. Vidím, jak se Toník začíná znovu smát.

Jednoho dne mě Toník obejme: „Babičko, děkuju, že jsi nás dala dohromady.“ V tu chvíli vím, že všechno úsilí stálo za to.

Ale stále mám strach – co když to nevydrží? Co když se všechno zase rozpadne?

Dívám se z okna na šedé pražské sídliště a přemýšlím: Udělala jsem pro svou rodinu dost? Dá se vůbec zachránit rodina před rozpadem – a neztratit přitom samu sebe? Co byste udělali vy na mém místě?