Když rodina zradí: Příběh o pomluvách, závisti a ztracených vztazích

„Takže vy už jste úplně zapomněli, odkud pocházíte?“ ozvalo se z telefonu s ledovým klidem, který mě zamrazil až do morku kostí. Byla to teta Marie, mámina sestra, a já jsem v tu chvíli netušila, že tahle věta bude začátkem nejhoršího období mého života.

Byl podzimní večer, venku pršelo a já seděla v kuchyni s hrnkem čaje, když mi zavolala. Nejprve mluvila o počasí, o tom, jak ji bolí kolena, ale pak přešla rovnou k věci: „Víš, že si o vás lidi povídají? Prý jste zbohatli a teď se na nikoho neohlížíte.“ Ztuhla jsem. „Teto, to přece není pravda. Vždyť jsme vám vždycky pomáhali, když bylo potřeba.“

Ale ona mě nenechala domluvit. „To si myslíš ty. Ale já slyšela něco jiného. Prý jste chamtiví a myslíte jen na sebe.“ V tu chvíli jsem cítila, jak se mi hrne krev do tváří. „Kdo to říká? Proč by si to někdo vymýšlel?“

Ticho na druhé straně bylo výmluvné. „Lidi si povídají. A já jen nechci, abyste zapomněli na rodinu.“ Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Seděla jsem tam dlouhé minuty a přemýšlela, co se vlastně stalo. S manželem Petrem jsme si v posledních letech opravdu polepšili – po letech dřiny jsme otevřeli malou kavárnu v centru Brna a začalo se nám dařit. Ale nikdy jsme nezapomněli na rodinu. Pomáhali jsme mámě s opravou střechy, bratrovi s půjčkou na auto, a i tetě Marii jsme několikrát přivezli nákup nebo jí dali peníze na léky.

Druhý den mi volala máma. „Co jsi řekla Marii? Volala mi celá rozčílená, že prý se k ní chováme jako k cizí.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo, ale máma byla rozpolcená. „Víš, jaká je Marie. Vždycky byla trochu citlivá… Ale teď je to celé nějaké divné.“

Začaly chodit zprávy od sestřenice Kláry: „Proč jste takoví? Teta je z vás úplně špatná.“ A pak další a další – dokonce i od lidí, se kterými jsem roky nemluvila. Pomluvy se šířily jako lavina. Najednou jsme byli v očích rodiny ti špatní – ti, co zapomněli na své kořeny.

Petr byl vzteklý: „Proč bychom měli pořád něco dokazovat? Vždyť jsme nikomu nic neudělali!“ Ale já jsem nemohla spát. Každý večer jsem přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Proč nás teta takhle očerňuje? Byla snad uražená, že jsme jí nenabídli víc? Nebo jí někdo něco nakukal?

Na rodinné oslavě u babičky bylo dusno. Nikdo se s námi nebavil jako dřív. Sestřenice seděly v koutě a špitaly si něco mezi sebou. Když jsem přišla za tetou Marií, jen odvrátila hlavu: „Já s tebou nemám o čem mluvit.“

Bolelo to víc než jakákoli rána. Vždyť jsme byli rodina! Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme spolu jezdili na chalupu do Beskyd, jak jsme pekli vánoční cukroví a hráli karty dlouho do noci. Kam se to všechno podělo?

Začala jsem pátrat po tom, co se vlastně stalo. Zjistila jsem, že teta Marie rozšířila mezi příbuznými historku o tom, jak jsme jí odmítli půjčit peníze na opravu bytu – prý jsme řekli, že máme dost svých starostí a že si má poradit sama. Byla to lež! Nikdy nás o nic takového nepožádala.

Snažila jsem se to vysvětlit ostatním – volala jsem bratrovi Tomášovi: „Prosím tě, věříš tomu?“ On jen pokrčil rameny: „Víš co, já už nevím čemu věřit. Každý říká něco jiného.“

Začala jsem být zoufalá. V práci jsem byla podrážděná, doma jsem brečela do polštáře. Petr už nevěděl, jak mi pomoct. „Musíš to pustit z hlavy,“ říkal mi pořád dokola. Ale jak mám pustit z hlavy vlastní rodinu?

Jednou večer přišla máma s tím, že teta Marie je nemocná a potřebuje pomoct s nákupem. Bez váhání jsem šla – chtěla jsem jí ukázat, že nám na ní pořád záleží. Otevřela mi dveře s ledovým výrazem: „Co tu chceš?“

„Přišla jsem ti pomoct,“ řekla jsem tiše.

„To už nemusíš,“ odsekla a zabouchla mi dveře před nosem.

V tu chvíli jsem pochopila, že některé rány se nezahojí nikdy.

Roky plynuly a naše rodina byla rozdělená na dva tábory – ti, co věřili tetě Marii, a ti druzí. Vánoce byly smutné, oslavy narozenin poloprázdné. S Petrem jsme měli úspěch – kavárna prosperovala a narodila se nám dcera Anička. Ale pokaždé, když jsme slavili nějaký úspěch, cítila jsem prázdnotu.

Jednou večer přišla Anička za mnou: „Mami, proč nemáme babičku Marii rádi?“ A já nevěděla, co jí říct.

Dnes už vím, že některé věci člověk nezmění – může jen odpustit a jít dál. Ale pořád mě to bolí.

Někdy si říkám: Stojí vůbec úspěch za to, když kvůli němu ztratíte rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?