Když se babička stala středem našeho světa: Rozpad rodiny kvůli jedné volbě

„Tohle už není život, Karle!“ křičela jsem v kuchyni, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. Karel stál naproti mně, ruce zaťaté v pěst, oči zarudlé únavou. Za dveřmi se ozývalo tiché mumlání – babička zase mluvila sama pro sebe. „Je to moje rodina, Lucie! Nechci ji dát do ústavu,“ odpověděl mi a jeho hlas se třásl.

Nikdy jsem si nemyslela, že naše manželství skončí kvůli tomu, že někdo potřebuje pomoc. Ale když Karel přišel s tím, že jeho babička Marie už nemůže být sama a musí se k nám nastěhovat, věděla jsem, že to bude těžké. Jenže jsem netušila, jak moc.

Marie byla kdysi veselá žena, která pekla nejlepší bábovku v celé vesnici. Jenže teď… Teď se její oči často dívaly skrz mě, jako bych byla vzduch. Lékaři jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu a varovali nás, že to bude jen horší. Občas zapomněla, kde je, jindy zase tvrdila, že jsem její sestra nebo že Karel je její bratr. Někdy v noci vstala a bloudila po bytě, hledala dveře ven a křičela na neviditelné postavy.

První týdny byly peklo. Karel byl v práci dlouho do večera a já zůstávala doma s babičkou sama. Snažila jsem se být trpělivá, ale když jsem ji potřetí našla na schodišti v noční košili, jak se snaží odejít „domů“, začala jsem pochybovat o svém rozhodnutí. Jednou dokonce zmizela úplně – hledali jsme ji s policií celé tři hodiny, než ji našli na autobusové zastávce v sousední čtvrti.

„Tohle už nejde,“ řekla jsem Karlovi jednoho večera, když jsme seděli u stolu a babička spala vyčerpaná ve svém pokoji. „Potřebujeme pomoc. Nebo ji dát do specializovaného zařízení.“

Karel se na mě podíval s takovým zklamáním, až mě bodlo u srdce. „Ty bys ji tam opravdu dala? Víš, jak tam s nimi zacházejí? To je přece moje rodina!“

„A já?“ vyhrkla jsem. „Já už nejsem tvoje rodina? Myslíš si, že mě to nebolelo? Že mě nebolelo dívat se na ni, jak se ztrácí? Ale já už nemůžu! Nemůžu přijít o práci jen proto, že musím být pořád doma! Nemůžu pořád žít ve strachu, že se jí něco stane!“

Následující dny byly plné ticha a výčitek. Karel se mi vyhýbal, já se vyhýbala babičce. Všechno doma bylo napjaté jako struna. Jednoho rána jsem přišla do kuchyně a našla Karla balit kufr.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Odcházím,“ odpověděl bez pohledu na mě. „Jestli pro tebe není moje rodina dost důležitá, tak nemá cenu pokračovat.“

Byla jsem v šoku. Myslela jsem si, že to je jen hádka, že to přejde. Ale on odešel. Babičku si vzal s sebou ke své matce a já zůstala sama v našem bytě plném prázdných míst.

První týdny po jeho odchodu byly nejhorší v mém životě. Přemýšlela jsem o tom pořád dokola – byla jsem sobec? Měla jsem vydržet víc? Ale pak mi došlo, že jsem taky člověk a mám své limity. Nikdo mě nepřipravil na to, jak těžké je starat se o někoho s takovou nemocí.

Jednou mi volala Karlova matka. „Lucie, promiň… Já už taky nemůžu,“ šeptala do telefonu. „Marie je pořád horší. Karel je zoufalý.“

Chtěla jsem jí říct, že vím přesně, jak se cítí. Ale místo toho jsem jen mlčela.

Začala jsem chodit na podpůrnou skupinu pro pečující o seniory s demencí. Tam jsem poprvé slyšela příběhy jiných žen – Jitky, která musela opustit práci; Aleny, která přišla o manžela stejně jako já; nebo Pavly, která už dva roky nespala celou noc v kuse.

Jednou večer mi Karel napsal zprávu: „Promiň mi všechno. Nevěděl jsem, jak moc tě to ničí.“

Odpověděla jsem mu: „Já zase nevěděla, jak moc tě bolí vidět babičku takhle.“

Nevím, jestli se někdy dá všechno spravit. Ale jedno vím jistě – někdy prostě není možné zachránit všechny najednou.

A tak tu sedím sama v našem bytě a přemýšlím: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo máme právo myslet i na sebe? Co byste udělali vy?