Když se babičky střetnou: Bitva o první návštěvu vnučky

„Ivano, řekni jí to! Řekni jí, že první přijdu já, vždyť jsem tvoje máma!“ Věra stála uprostřed naší malé kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i hněvu. Z vedlejšího pokoje se ozýval tichý pláč mé novorozené Lejly a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

„To není fér, Věro,“ ozvala se Božena, moje tchyně, která přijela až z Ostravy. „Já jsem taky babička! A navíc jsem přijela dřív. Ivana potřebuje klid, ne hádky.“

Stála jsem mezi nimi, v ruce držela hrnek s vlažným čajem a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Chtěla jsem křičet, utéct, schovat se s Lejlou pod peřinu a nechat svět venku. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Prosím vás…“

Nikdo mě neposlouchal. Věra začala vyčítat Boženě, že nikdy nepochopí, jaké to je být matkou dcery, protože má sama jen syny. Božena zase připomněla, že když se narodil můj manžel Petr, byla na všechno sama a nikdo jí nepomohl. Slova létala vzduchem jako šípy a já měla pocit, že každé z nich mě zasahuje přímo do srdce.

Vzpomněla jsem si na dětství. Na to, jak máma vždycky chtěla mít všechno pod kontrolou. Jak mě chránila před světem, ale často i před sebou samotnou. A teď tu stála a bojovala za mě způsobem, který mě dusil. Boženu jsem poznala až s Petrem – byla vždycky tichá, ale tvrdohlavá. Nikdy se nenechala odstrčit stranou.

„Ivano, rozhodni to,“ řekl Petr tiše ode dveří. Jeho hlas byl unavený, oči měl zarudlé od nevyspání. „Musíme nějak začít fungovat.“

Podívala jsem se na něj a pak na obě ženy. „Mami… Boženo… já vás obě potřebuju. Ale teď potřebuju hlavně klid. Prosím vás, můžete odejít na chvíli ven? Potřebuju být s Lejlou sama.“

Věra se na mě podívala s bolestí v očích. „Takže mě vyhazuješ?“

„Ne… jen… prosím.“

Božena si vzala kabát a beze slova odešla na chodbu. Věra chvíli stála nehnutě, pak si utřela slzy a následovala ji. Dveře se zavřely a v bytě zavládlo ticho.

Sedla jsem si na postel vedle Lejly a rozplakala se. Tolik jsem si přála, aby první dny mateřství byly šťastné. Místo toho jsem byla rozpolcená mezi dvěma ženami, které měly každá svou pravdu i bolest.

Za pár minut přišel Petr a sedl si ke mně. „Tohle jsme nečekali, viď?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Chtěla jsem jen klid…“

„Možná bys měla mámě říct, co cítíš,“ navrhl opatrně.

„A co Boženě? Ta je taky zraněná.“

„Možná bys měla říct pravdu oběma.“

Ten večer jsem napsala oběma zprávu: „Mám vás ráda a potřebuju vás obě. Ale potřebuju i čas pro sebe a Lejlu. Prosím, zkuste to pochopit.“

Druhý den ráno přišla Věra sama. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Víš, Ivano,“ začala nakonec tiše, „já jen… mám strach, že tě ztratím. Že už mě nebudeš potřebovat.“

Chytila jsem ji za ruku. „Mami… vždycky tě budu potřebovat. Ale teď potřebuju být i sama sebou.“

Věra přikývla a poprvé za dlouhou dobu mě objala tak jemně, jako když jsem byla malá.

Odpoledne přišla Božena s koláčem a omluvila se za včerejšek. Sedly jsme si všechny tři ke stolu a poprvé jsme mluvily otevřeně – o strachu ze samoty, o touze být důležitá pro své děti i vnoučata.

Bylo to těžké. Slzy tekly proudem, ale poprvé jsem cítila úlevu.

Dnes už je Lejle půl roku. Obě babičky ji milují a střídají se u nás podle domluvy. Někdy je to pořád těžké – staré rány se hojí pomalu – ale učíme se spolu mluvit.

Někdy večer sedím u postýlky a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké říct si o pomoc bez výčitek? Proč tolik bojujeme o lásku místo toho, abychom ji prostě dali? Co byste udělali vy na mém místě?