Když se domov zmenší: Příběh jedné matky a její rodiny v malém bytě

„Mami, můžeme se u tebe na chvíli zastavit? Jen na pár týdnů, než najdeme něco svého.“

Stála jsem u okna a dívala se na šedivé paneláky, když mi Petr zavolal. Jeho hlas byl napjatý, skoro se mi zdálo, že se stydí. Věděla jsem, že s Janou mají problémy s bydlením, ale nikdy bych nečekala, že skončí u mě v mém malém dvoupokojovém bytě na Jižním Městě. Po smrti mého manžela jsem si zvykla na samotu, na svůj klid, na to, že si můžu pustit rádio nahlas, kdy chci, a jíst večeři v pyžamu. Ale Petr je přece můj syn. „Samozřejmě, že můžete,“ odpověděla jsem, aniž bych se zamyslela nad tím, co to vlastně znamená.

První večer byl zvláštní. Petr s Janou přišli s dvěma kufry a krabicí s jejich kočkou. „Nebude ti vadit, když bude kočka v kuchyni?“ zeptala se Jana a já jen mávla rukou. „Jistěže ne.“ Všichni jsme se snažili být milí, ale už při večeři jsem cítila, jak se napětí vznáší ve vzduchu. Jana byla unavená, Petr mlčel a já se snažila udržet konverzaci. „Tak jak to vypadá s tím novým bytem?“ zeptala jsem se opatrně. „Realitka nám to zkomplikovala, prý ještě nejsou hotové papíry,“ odpověděl Petr a Jana jen protočila oči.

První týden jsme se snažili navzájem neplést si pod nohy. Petr s Janou spali v mém pokoji na rozkládacím gauči, já si ustlala v obýváku. Každé ráno jsem vstávala dřív, abych si mohla v klidu vypít kávu a přečíst noviny, než se ostatní probudí. Ale brzy se ukázalo, že soužití tří dospělých v malém bytě není jednoduché. Jana pracovala z domova, takže potřebovala klid na videohovory. Petr chodil do práce, ale večer chtěl mít svůj prostor. A já? Najednou jsem zjistila, že nemám kam utéct. Ani na balkon, protože tam Jana kouřila.

Jednoho dne jsem přišla domů z nákupu a našla Janu, jak sedí u stolu a pláče. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. „Nic, jen už toho mám dost. Všude je málo místa, nemůžu najít svoje věci, Petr je pořád protivný…“ Povzdechla si a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Vím, že to není ideální, ale snažím se, jak můžu,“ řekla jsem tiše. „Já vím, Marie, promiň. Já jen… už bych chtěla mít zase svůj klid.“

Začaly se objevovat drobné konflikty. Jana mi vyčítala, že dávám kočce špatné granule. Petr zase nechápal, proč musím mít v kuchyni pořádek podle svého. Jednou večer jsem slyšela, jak se hádají za zavřenými dveřmi: „Tvoje máma je fajn, ale už toho mám fakt dost!“ „Co mám dělat? Nemáme kam jít!“ Zůstala jsem stát na chodbě a cítila se jako vetřelec ve vlastním bytě.

Jedno ráno jsem si dovolila pustit rádio o něco hlasitěji. Jana vyšla z pokoje s rozcuchanými vlasy a podrážděně pronesla: „Marie, mohla byste to ztlumit? Mám za chvíli call.“ Zrudla jsem studem a potichu rádio vypnula. Připadala jsem si jako host ve svém vlastním domově.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku jen proto, abych měla chvíli pro sebe. Někdy jsem seděla na lavičce a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždyť jsem jen chtěla pomoct svému synovi! Ale místo vděčnosti jsem cítila jen napětí a únavu.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Petr najednou řekl: „Mami, promiň, že ti tu děláme takový chaos. Já vím, že to není jednoduché.“ Podívala jsem se na něj a v očích mě pálily slzy. „Petře, já vás mám ráda. Ale někdy mám pocit, že už tu pro mě není místo.“ Jana sklopila oči a chvíli bylo ticho.

Týdny ubíhaly a nový byt pořád nikde. Realitka slibovala, ale nic se nedělo. Jana byla čím dál podrážděnější, Petr unavenější a já zoufalejší. Začala jsem si všímat, že se vyhýbám vlastnímu bytu. Chodila jsem na návštěvy k sousedce Aleně, jen abych nemusela být doma.

Jednoho dne přišla Jana s tím, že našli podnájem přes kamaráda. „Za týden se stěhujeme,“ oznámila mi bez úsměvu. Měla jsem pocit úlevy i smutku zároveň. Když odcházeli, Petr mě objal: „Děkuju, mami. Vím, že to nebylo lehké.“ Jana mi podala ruku a tiše řekla: „Omlouvám se za všechno.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě. Najednou mi bylo smutno po tom chaosu, po hlasech v kuchyni, i po té zatracené kočce. Ale zároveň jsem si uvědomila, jak moc potřebuji svůj klid.

Někdy přemýšlím: Udělala bych to znovu? Byla bych ochotná znovu obětovat svůj prostor pro rodinu? Nebo bych měla raději myslet víc na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?