Když se matka stane přebytečnou: Vyprávění jedné české tchyně

„Proč jsi zase přestavila ten hrnec? Já vím, kde co mám!“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči plné podráždění. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem jen pomoct – vždyť Tomáš má rád guláš přesně takhle a ona na to zapomněla. Ale místo vděku přišla další výčitka.

„Promiň, Lenko, myslela jsem, že ti ušetřím čas,“ špitla jsem. Vzduch v panelákové kuchyni byl hustý jako polévka, kterou jsem právě míchala. Tomáš seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší. Vždycky byl takový – konflikty nesnášel, raději utekl do ticha.

Když se Tomáš před třemi lety ženil, byla jsem šťastná. Lenka byla milá, pracovitá holka z vedlejší vesnice, a já doufala, že budeme jedna rodina. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem domku na kraji města a Tomáš byl moje všechno. Když mě pozvali, abych jim pomohla s malým Matýskem, neváhala jsem ani minutu. Jenže čím víc jsem se snažila být užitečná, tím víc jsem cítila, že překážím.

Začalo to nenápadně. „Mami, nech to být, Lenka to má ráda jinak.“ „Mami, nechoď tam teď, Matýsek spí.“ „Mami, dneska už nemusíš přijít.“ Každé to „mami“ bodalo jako jehla. Doma jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou zahradu. Když jsem přišla příště, Matýsek už uměl nové slovo – a já u toho nebyla.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za dveřmi. „Proč ji pořád zveš? Všechno dělá po svém,“ šeptala Lenka. „Je to moje máma,“ odpověděl Tomáš tiše. „Ale já chci mít doma klid.“

Zůstala jsem stát na chodbě s nákupní taškou v ruce a slzami v očích. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním životě. Vždyť já jen chtěla pomáhat! Nikdy jsem nechtěla být na obtíž.

Začala jsem chodit méně. Volala jsem jen občas – někdy mi Tomáš nezvedl telefon vůbec. Když už jsme se viděli, bylo to krátké a rozpačité. Matýsek mě poznával čím dál méně. Jednou mě dokonce oslovil „paní“.

Moje kamarádka Alena mi říkala: „Marie, nech je být. Mladí si musí najít vlastní cestu.“ Ale jak mám přestat být matkou? Jak mám přestat milovat svého syna a jeho rodinu?

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, potřebujeme pohlídat Matýska.“ Srdce mi poskočilo radostí. Připravila jsem buchty, koupila nové pastelky a těšila se na společný den. Jenže když Lenka přišla domů dřív a viděla mě s Matýskem u televize místo u stolu s knížkami, její pohled byl ledový.

„To jste zase celý den koukali na pohádky?“ zeptala se ostře.

„Jen chvilku, Lenko. Pak jsme si hráli a byli venku,“ bránila jsem se.

„Já chci, aby měl režim,“ řekla tišeji, ale pevně.

Cítila jsem se jako malá holka přistižená při lumpárně. Od té doby mě o hlídání nepožádali.

Začala jsem chodit do parku mezi ostatní seniory. Tam jsme si vyprávěli o vnoučatech – nebo spíš o tom, jak je nevídáme. Každý měl podobný příběh: děti mají svůj život, my jsme zůstali sami.

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, promiň, že teď nemáme moc čas. Je toho na nás hodně.“ Odpověděla jsem: „Rozumím. Kdykoliv budete potřebovat, jsem tu.“ Ale v duchu mě to bolelo.

Na Vánoce mě pozvali na večeři. Přinesla jsem bramborový salát podle našeho rodinného receptu. Lenka ho ani neochutnala. Celý večer byl napjatý – Matýsek si hrál s tabletem, Tomáš pracoval na počítači a já seděla u stolu a vzpomínala na časy, kdy jsme zpívali koledy a smáli se spolu.

Po večeři mi Tomáš řekl: „Mami, víš… možná by bylo lepší, kdybys nám dala trochu víc prostoru.“

Zamrazilo mě. „Myslíš… že už sem nepatřím?“

„To ne,“ řekl rychle. „Jen… potřebujeme být chvíli sami.“

Šla jsem domů sněhem a cítila se prázdná jako ta zmrzlá ulice. Doma jsem seděla u okna a dívala se na světla v dálce. Přemýšlela jsem: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc starostlivá? Nebo málo? Proč je dnes tak těžké být součástí rodiny?

Možná je to doba – každý spěchá za svým štěstím a na staré vztahy není čas. Ale copak láska k dětem někdy vyprchá? Copak matka může přestat doufat?

A tak tu sedím a ptám se vás: Je opravdu správné ustoupit do pozadí? Nebo mám bojovat o své místo v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?