Když se rodina rozpadá: Příběh babičky, která přišla o vnoučata

„Proč mi už nevoláš, Oli?“ šeptala jsem do ticha obýváku, kde ještě před měsícem zněl dětský smích. Mobil ležel na stole, obrazovka prázdná. Bylo to poprvé za dvanáct let, co mi moje vnučka neodpověděla na zprávu. Vždycky psala – krátce, vesele, někdy jen smajlíka. Teď nic. Zkoušela jsem volat, ale telefon byl buď vypnutý, nebo to nikdo nezvedal.

Synova žena Jana mi do telefonu vysvětlovala: „Oli má teď hodně školy, Marie. Připravuje se na přijímačky na gympl, víš, jak je to náročné.“ Snažila jsem se tomu věřit. Ale něco ve mně hlodalo. Vždyť i když byla nemocná, vždycky mi napsala aspoň „babí, bolí mě v krku“. Teď ticho.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za nimi neohlášeně. Přinesla jsem koláč, který Oli milovala. Když jsem zazvonila, otevřel mi syn Petr. Vypadal unaveně a překvapeně. „Mami, co tu děláš?“ zeptal se a rozhlédl se za sebe.

„Přinesla jsem koláč pro děti. Už jsem je dlouho neviděla.“

Petr zaváhal. „Víš, dneska mají hodně učení…“

„Aspoň na chvilku je uvidím,“ naléhala jsem.

Nakonec mě pustil dovnitř. V obýváku seděla Jana s notebookem a vedle ní Oli a malý Tomášek. Když mě Oli spatřila, její oči se na okamžik rozzářily, ale pak rychle sklopila hlavu.

„Ahoj babi,“ zamumlala.

„Ahoj zlatíčko! Jak se máš?“

Jana mě přerušila: „Marie, opravdu teď není vhodná chvíle. Děti mají úkoly.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Seděla jsem tam s koláčem v ruce a sledovala, jak Jana posílá děti do pokoje. Petr mlčel.

Když jsem odcházela, Oli mi pošeptala: „Babí, promiň.“

Cestou domů jsem brečela. Něco bylo špatně. Ale co? Vždyť jsem Janě vždycky pomáhala – když byla nemocná, když potřebovala pohlídat děti, když si chtěla odpočinout. Nikdy jsem neodmítla.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Petr mi volal čím dál míň. Když už jsme spolu mluvili, byl nervózní a krátký. Kamarádka Alena mi řekla: „Marie, možná se něco stalo mezi tebou a Janou.“

Ale co? Vždyť jsme nikdy neměly žádný velký konflikt.

Jednou večer mi přišla anonymní zpráva na Messenger: „Nech je být. Děláš jim jen problémy.“ Srdce mi bušilo až v krku. Kdo to mohl napsat? Jana? Někdo z její rodiny?

Rozhodla jsem se jít za Petrem do práce. Čekala jsem na něj před školou (učil na základce v Modřanech). Když mě spatřil, ztuhl.

„Mami, co tu děláš?“

„Musíme si promluvit. Co se děje? Proč mě odháníte od dětí?“

Petr sklopil oči. „Jana si myslí… že tě děti moc poslouchají a že je rozmazluješ.“

„To je všechno?“

Petr zaváhal. „Ne… Ona si myslí, že… že jsi Tomáška jednou uhodila.“

Zalapala jsem po dechu. „To není pravda! Nikdy bych…“

„Já vím, mami,“ řekl tiše Petr. „Ale ona tomu věří.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vzpomněla jsem si na den, kdy Tomášek spadl ze schodů a já ho utěšovala. Možná plakal tak moc, že si Jana myslela… Ale proč by mi to neřekla rovnou?

Doma jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o každém slově, každém gestu. Byla jsem opravdu tak špatná babička? Nebo je Jana jen přecitlivělá?

Další týdny byly peklo. Psala jsem Oli dopisy, které zůstávaly bez odpovědi. Volala jsem Petrovi – nebral to. Cítila jsem se opuštěná a zrazená vlastní rodinou.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Oli.

„Babí… já tě mám pořád ráda,“ šeptala do sluchátka.

„Já tebe taky, zlatíčko! Proč mi nevoláš?“

„Maminka říká… že tě teď nemáme moc vídat.“

„A proč?“

Oli mlčela. Pak řekla: „Nevím… prý jsi Tomáška uhodila… Ale já tomu nevěřím!“

Rozplakala jsem se do telefonu.

Další den mi Jana napsala dlouhou zprávu: „Marie, prosím tě, respektuj naše rozhodnutí. Potřebujeme čas.“

Čas? Kolik času potřebuje matka na to, aby uvěřila pravdě?

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě. Řekla mi: „Někdy lidé hledají viníka svých problémů tam, kde není.“

Přemýšlela jsem o tom celé týdny. Možná Jana žárlila na můj vztah s dětmi? Možná měla pocit, že ji zastupuji? Nebo ji někdo ovlivnil?

Po půl roce mi Petr zavolal: „Mami… můžeme přijít na návštěvu?“

Bylo to poprvé za šest měsíců, co jsem viděla své vnoučata. Oli mě objala tak silně, až mě zabolelo srdce.

Jana seděla stranou a mlčela.

Když odcházeli, podívala se na mě a tiše řekla: „Možná jsme udělali chybu.“

Dodnes nevím jistě, co se tehdy stalo. Ale jedno vím – rodina je křehká a důvěra ještě křehčí.

Někdy přemýšlím: Kolik nedorozumění stačí k tomu, aby se rozpadlo něco tak silného jako rodinné pouto? A dá se vůbec někdy úplně napravit zlomené srdce babičky?