Když se srdce rozšíří: Příběh jedné mámy a dvou osiřelých dětí

„Jano, prosím tě, můžeš na chvíli přijít?“ ozvalo se zpoza plotu. Bylo to v podvečer, kdy jsem zrovna sklízela prádlo ze šňůry a děti se hádaly o poslední třešně. Karel stál opřený o branku, bledý a unavený, jak jsem ho poslední měsíce vídala čím dál častěji. Jeho hlas byl tichý, skoro neslyšitelný.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a už jsem tušila, že to nebude nic dobrého. Karel se podíval na své boty a pak mi do očí. „Jano, já už to asi dlouho nevydržím. Doktoři mi dnes řekli…“ Zarazil se. „Potřebuju tě o něco poprosit.“

V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Věděla jsem, že je nemocný, ale pořád jsem doufala, že se stane zázrak. Místo toho jsem poslouchala jeho prosbu: „Kdyby se mi něco stalo… Postaráš se o Terezku a Filipa? Nemají nikoho.“

Byla jsem máma čtyř dětí – Aničky, Honzíka, Klárky a malého Tomáška. Můj muž Petr pracoval dlouhé směny v továrně na okraji města a já byla na všechno doma většinou sama. Někdy jsem měla pocit, že už nemůžu ani o jedno dítě víc. Ale když jsem viděla Karla, jak se snaží nebrečet před svými dětmi, věděla jsem, že nemůžu říct ne.

Karel odešel o dva týdny později. Pohřeb byl malý, smutný a v kostele bylo slyšet jen tiché vzlyky Terezky a Filipa. Po obřadu za mnou přišla sociální pracovnice. „Paní Novotná, děti zatím zůstanou u vás? Je to pro ně nejlepší.“

Doma nastal chaos. Najednou nás bylo osm v malém domku na kraji vesnice. Moje děti byly zmatené a žárlivé. Honzík se zlobil: „Proč tady musí být? Máme málo místa!“ Klárka brečela, že už nebude mít svůj pokojíček. Petr byl zpočátku naštvaný: „Jano, vždyť to nezvládneme! Máme co dělat sami se sebou.“

Ale když jsem v noci slyšela Terezku plakat do polštáře a Filipa tiše volat tatínka ze spaní, věděla jsem, že jsem udělala správně.

První týdny byly peklo. Děti se hádaly o hračky, Terezka odmítala jíst a Filip nechtěl chodit do školy. Moje vlastní děti měly pocit, že je zanedbávám. Jednou večer přišel Honzík do kuchyně a řekl: „Mami, už mě nemáš ráda?“ Rozbrečela jsem se s ním.

Začaly chodit řeči po vesnici. V obchodě jsem slyšela: „To je ta Jana, co si vzala cizí děti. To je blázen.“ Jiní říkali: „To je anděl.“ Já se necítila ani jako anděl, ani jako blázen – jen unavená máma.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice s papíry k adopci. „Je to na vás,“ řekla tiše. „Můžete to vzdát.“ Podívala jsem se na Terezku a Filipa – jejich oči byly plné strachu i naděje.

Petr seděl večer u stolu a mlčel. Nakonec řekl: „Jano, když už jsme to začali… zvládneme to spolu.“

Začali jsme hledat způsoby, jak žít jako rodina. Děti si postupně zvykaly – hrály si spolu na zahradě, hádaly se i smály. Klárka jednou přišla s Terezkou za ruku: „Mami, můžeme spát spolu?“ A já věděla, že jsme na dobré cestě.

Nejtěžší bylo vysvětlit dětem smrt. Filip mi jednou řekl: „Teta Jano, myslíš, že táta mě vidí?“ Objala jsem ho a řekla: „Myslím, že ano. A byl by na tebe pyšný.“

Někdy mám pocit, že už nemůžu dál – když jsou děti nemocné všechny najednou, když peníze nestačí ani na školní výlet nebo když mě přepadne strach z budoucnosti. Ale pak vidím všechny děti pohromadě u stolu a slyším jejich smích…

Možná nejsem dokonalá máma. Možná dělám chyby každý den. Ale vím jedno – když člověk otevře srdce i dveře svého domova těm, kteří to potřebují nejvíc, svět je o trochu lepší místo.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Mám právo rozhodovat o osudu tolika dětí? Co byste udělali vy na mém místě?