Když syn odešel: Příběh jedné české matky

„Ondřeji, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou za týden! To je tak těžké?“ šeptám do ticha obýváku, kde se ozývá jen tikot hodin a vzdálený šum tramvaje z ulice. Telefon mám v ruce, ale na displeji svítí jen „Žádná odpověď“. Už třetí den. Vždycky jsem byla ta silná, ta rozumná. Nikdy jsem Ondru nedržela zkrátka. Když přišel s tím, že se stěhuje s Magdou do Mnichova, řekla jsem: „Jasně, synku, svět je velký, běž a žij.“ Ale teď… teď mi připadá, že jsem ho ztratila.

Vzpomínám si na ten den, kdy mi to oznámil. Seděli jsme u stolu v kuchyni, voněla káva a venku pršelo. „Mami, Magda dostala práci v nemocnici v Mnichově. Já už mám taky něco domluveného. Stěhujeme se.“ Usmála jsem se a snažila se potlačit slzy. „To je skvělé, Ondro. Jsem na tebe pyšná.“

Byla jsem pyšná. Ondřej byl vždycky vzorný syn. Pomáhal mi po smrti manžela, učil se výborně, nikdy nezlobil. Když si našel Magdu, byla jsem ráda – byla milá, skromná, z dobré rodiny z Brna. Všechno vypadalo ideálně. Jenže teď…

První měsíce jsme si volali často. Posílali fotky z výletů po Bavorsku, smáli jsme se přes obrazovku. Ale pak přišly nové povinnosti, práce, Magda otěhotněla… A najednou bylo ticho. Nejprve jsem volala jednou týdně, pak dvakrát, pak každý den. Někdy mi napsal zprávu: „Promiň mami, nestíhám.“ Ale poslední měsíc už ani to ne.

Moje kamarádka Jana mi říká: „Nech ho být, Aleno. Mladí mají svůj život.“ Ale co když už nejsem součástí toho jeho? Co když jsem udělala chybu? Neměla jsem být tak chápavá? Neměla jsem ho pustit tak daleko?

Jednou večer jsem seděla u televize a najednou mi přišla zpráva od Magdy: „Aleno, máme hodně práce a malý je nemocný. Ozveme se.“ Malý? Takže už je na světě? Nikdo mi nic neřekl! Srdce mi bušilo až v krku. Zavolala jsem zpět – nikdo to nezvedl.

Dny plynuly v mlze samoty. Chodila jsem do práce do knihovny, večer si četla nebo pletla svetr pro vnoučka, kterého jsem nikdy neviděla. Sousedka paní Novotná mě utěšovala: „To víte, mladí dneska…“ Ale já věděla své. Něco se změnilo.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat dopis. Obyčejný papírový dopis – jako za starých časů. «Milý Ondřeji, vím, že máš hodně práce a novou rodinu. Ale chybíš mi. Moc bych tě chtěla vidět – i malého. Prosím, napiš mi aspoň pár řádků…» Odpověď nepřišla.

Začala jsem pochybovat o sobě. Byla jsem špatná matka? Příliš tolerantní? Nebo příliš vlezlá? Vzpomínala jsem na všechny naše hádky – bylo jich málo, ale přece jen… Jednou mi vyčetl, že mu pořád připomínám otce. «Mami, já nejsem táta!» křičel tehdy v kuchyni. Možná měl pravdu.

Jednoho dne jsem potkala Magdinu matku na trhu v Brně. «Aleno, víte vůbec, že máte vnuka?» zeptala se opatrně. «Vím… ale ještě jsem ho neviděla.» «Magda říká, že Ondra je pořád v práci a ona je na všechno sama.» «A proč mi to neřeknou sami?» vyhrkla jsem zoufale.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedé nebe nad sídlištěm. Vzpomínala jsem na dny, kdy byl Ondra malý – jak jsme chodili krmit kačeny do Lužánek, jak jsme pekli vánoční cukroví… Teď mám pocit, že všechno to štěstí je pryč.

Jednou večer zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – Ondřej! Ale byl to soused: «Aleno, nemáte trochu cukru?» Zklamaně jsem mu podala sáček a zavřela dveře.

Začala jsem chodit na procházky do parku a pozorovala jiné matky s dětmi. Přemýšlela jsem: Je tohle osud všech matek? Že děti odejdou a zapomenou? Nebo je chyba ve mně?

Jednoho dne přišel dopis – pohlednice z Mnichova s fotkou miminka a krátkým vzkazem: «Mami, promiň, že se neozývám častěji. Je toho moc. Myslíme na tebe.» Slzy mi tekly po tvářích – radostí i smutkem zároveň.

A tak tu sedím u okna a přemýšlím: Měla bych být ráda za to málo? Nebo mám právo chtít víc? Co byste udělali vy na mém místě?