Když telefon zazvoní a bolí: Příběh jedné matky z Brna a její vzdálené dcery

„Mami, potřebuju peníze. Zase.“ Její hlas zněl unaveně, skoro otráveně, jako by ji samotnou obtěžovalo mi volat. Stála jsem u okna našeho bytu v Brně-Žabovřeskách, v ruce mobil, a dívala se na šedivé nebe. V tu chvíli jsem měla chuť ten telefon prostě vypnout a předstírat, že žádný problém neexistuje. Ale to bych nebyla já. Jsem Milena, matka, která kdysi věřila, že láska k dítěti je všechno.

„Lucie, už jsme ti minulý měsíc posílali peníze na nájem. Co se zase stalo?“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bušilo až v krku.

„To je jedno, prostě potřebuju. Nebudu ti to vysvětlovat. Můžeš nebo ne?“

Za zády jsem cítila Petra. Seděl u stolu, před sebou noviny a hrnek studené kávy. Věděl, že mluvím s Lucií. Vždycky to pozná podle mého tónu – napjatého, nejistého, zlomeného.

„Mileno, nebuď měkká,“ zamumlal Petr sotva slyšitelně. „Musí se naučit postarat sama o sebe.“

Ale já jsem to nedokázala. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Když Lucie před třemi lety odešla do Prahy studovat žurnalistiku, byla jsem na ni pyšná. První v naší rodině, kdo šel na vysokou. Ale pak přišly první problémy – špatné známky, dluhy, nový přítel, který ji stáhl do světa večírků a půjček.

Začalo to nenápadně. „Mami, potřebuju trochu peněz na skripta.“ Pak přišly větší částky – nájem, kauce, splátky za telefon. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On tvrdil, že ji rozmazluju. Já měla pocit, že když jí nepomůžu já, kdo jiný?

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr zvýšil hlas: „Mileno, už toho mám dost! Lucie nás jen využívá! Kdy jsi ji naposledy slyšela říct něco hezkého? Kdy se ptala, jak se máme?“

Zamrazilo mě to. Opravdu se nikdy neptala. Každý hovor byl jen o penězích nebo výčitkách – proč jí nerozumíme, proč jí nevěříme.

Vzpomněla jsem si na její dětství. Jak jsme spolu chodily do Lužánek krmit kachny, jak jsme pekly perníčky na Vánoce. Byla tak veselá a zvídavá holčička. Kde se stala chyba? Byla jsem příliš ochranitelská? Nebo jsme jí s Petrem nedali dost lásky?

Jednoho dne mi Lucie zavolala v noci. „Mami, já už nevím co mám dělat…“ Plakala do telefonu a mezi vzlyky mi řekla, že ji vyhodili z koleje a nemá kam jít. Petr byl neoblomný: „Ať si najde práci! My už jí víc dát nemůžeme.“

Ale já jsem jela do Prahy. Našla jsem ji sedět na lavičce před kolejí s jedním kufrem a rozmazanou řasenkou pod očima. Objala jsem ji a ona mi poprvé po dlouhé době položila hlavu na rameno.

„Promiň, mami… Já to všechno pokazila.“

Chtěla jsem jí věřit. Zaplatila jsem jí hostel na týden a slíbila si, že tentokrát už opravdu nastavím hranice.

Jenže hranice jsou pro matku jako já těžké. Každý její další telefonát mě roztrhal na kusy – mezi Petrovým rozumem a mateřským srdcem.

Jednou jsme s Petrem seděli u televize a on řekl: „Víš co je nejhorší? Že už ani nemám chuť s ní mluvit.“

To mě zabolelo nejvíc. Nejenže jsme ztráceli dceru, ale i sebe navzájem.

Přišel podzim a Lucie mi volala čím dál méně. Když už zavolala, bylo to jen kvůli penězům nebo proto, že potřebovala poradit s úřady.

Jednou večer mi napsala zprávu: „Mami, promiň za všechno. Potřebuju čas.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na staré fotky – Lucie v první třídě s copánky, Lucie na maturitním plese s úsměvem od ucha k uchu. Slzy mi tekly po tváři.

Petr přišel ke mně a objal mě kolem ramen: „Možná jsme udělali chyby oba dva. Ale pořád jsme rodina.“

Od té doby uplynulo pár měsíců. Lucie se ozývá jen občas. Prý má práci v kavárně a snaží se postavit na vlastní nohy. Nevím, jestli nám někdy odpustí – nebo jestli my odpustíme jí.

Každý večer sedím u okna a čekám na její zprávu nebo hovor. A pokaždé si kladu otázku: Kde je ta hranice mezi pomocí a tím, že člověk dovolí být využíván? A může být rodina ještě rodinou, když mezi námi stojí tolik bolesti?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za vztah za každou cenu?