Když telefon zvoní a bolí to: Příběh české matky a její vzdálené dcery

„Jano, zase ti volá Klára,“ ozvalo se z kuchyně, kde můj muž Petr právě krájel cibuli na guláš. V tu chvíli mi v břiše zamrazilo. Telefon ležel na stole, její jméno svítilo na displeji a já věděla, že tenhle hovor nebude o tom, jak se mám nebo jaké bylo počasí v Brně, kde teď žije. Přesto jsem zvedla sluchátko a snažila se nasadit veselý tón.

„Ahoj, Klárko, copak potřebuješ?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval její hlas, unavený, trochu podrážděný: „Mami, promiň, že zase volám kvůli penězům, ale fakt už nevím, jak to zvládnu. Nájem mi zase zvedli a v práci mi nedali slíbené prémie. Nemohla bys mi poslat aspoň pět tisíc? Jen na tenhle měsíc.“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky na dobu, kdy byla malá. Jak jsme spolu pekly bábovku, jak mě objímala kolem krku a šeptala mi do ucha, že mě má nejradši na světě. Teď už mě neobjímá. Teď potřebuje jen moje peníze.

„Klárko, víš, že tě máme rádi a chceme ti pomoct,“ začala jsem opatrně. „Ale už je to potřetí za poslední dva měsíce. My s tátou taky nemáme nazbyt…“

„Tak to neřeš!“ skočila mi do řeči. „Já si to nějak zařídím. Promiň, že obtěžuju.“

Telefon ohluchl. Zůstala jsem sedět u stolu a dívala se na prázdnou obrazovku. Petr přišel ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Zase chtěla peníze?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Nevím, kde jsme udělali chybu. Vždycky jsme jí chtěli dát všechno nejlepší…“

Petr si povzdechl. „Možná právě proto. Možná jsme jí dali až moc.“

Ten večer jsme spolu dlouho mlčeli. V televizi běžel nějaký starý český film, ale já ho nevnímala. Hlavou mi vířily otázky: Proč už si se mnou Klára nepovídá o svých radostech? Proč jí nikdy nezavolám jen tak? Proč mám pocit, že mezi námi stojí neviditelná zeď?

Druhý den ráno jsem šla do práce jako obvykle. V kanceláři seděla moje kolegyně Alena a hned poznala, že něco není v pořádku.

„Ty jsi nějaká smutná, Jani,“ řekla soucitně. „Zase Klára?“

Přikývla jsem a vyprávěla jí o včerejším hovoru. Alena mě vyslechla a pak řekla: „Víš, já mám doma dva kluky a taky to není jednoduché. Ale myslím, že někdy musíme děti nechat padnout. Jinak se nikdy nenaučí postavit na vlastní nohy.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Večer jsem napsala Kláře zprávu: „Klárko, moc mě mrzí, že máš starosti. Ale my s tátou už ti opravdu nemůžeme pořád posílat peníze. Zkus si najít ještě nějakou brigádu nebo se domluv s kamarádkou na spolubydlení. Máme tě rádi.“

Odpověď přišla až za dva dny: „Díky za radu. Už si to musím nějak vyřešit sama.“

Uběhlo několik týdnů. Telefon nezvonil. Každý den jsem čekala na zprávu nebo aspoň krátký hovor – třeba jen o tom, jak se má nebo co měla k večeři. Nic.

Jednoho dne přišel dopis – opravdový papírový dopis! Poznala jsem Klářino písmo hned na první pohled.

„Mami a tati,

omlouvám se, že jsem byla tak protivná a pořád vás žádala o peníze. Byla jsem zoufalá a nevěděla si rady. Teď mám novou práci v kavárně a našla jsem si spolubydlící. Není to jednoduché, ale zvládám to sama. Děkuju vám za všechno, co jste pro mě udělali – i za to, že jste mi tentokrát nepomohli.

Mám vás ráda.
Klára“

Slzy mi tekly po tvářích a Petr mě objal kolem ramen.

Možná jsme konečně udělali správnou věc.

Ale proč mě pořád tolik bolí každý telefonát? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když dítěti řeknete ne?