Konečně mám svůj život, ale dcera mě považuje za blázna a odřízla mě od vnučky

„Mami, ty jsi se úplně zbláznila! Jestli budeš dál chodit s tím Frantou, tak už nikdy neuvidíš Aničku!“ křičela na mě dcera Tereza do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. V tu chvíli mi srdce bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Stála jsem u kuchyňské linky, kde ještě před chvílí voněla káva a slunce svítilo na ubrus s modrými kvítky. Ale teď bylo všechno šedé a studené.

Celý život jsem byla ta hodná, ta spolehlivá. Vdala jsem se za Josefa v jednadvaceti, protože to tak bylo správné. On byl tichý, pracovitý muž, nikdy moc nemluvil o pocitech, ale nikdy mě nenechal na holičkách. Když nám bylo třicet, narodila se Tereza. Všechno se točilo kolem ní – školka, škola, kroužky, nemoci, první lásky. Josef jezdil s kamionem po republice a já byla doma. Když mi bylo čtyřicet pět, Josef dostal nabídku – rychlý výdělek za dva týdny ježdění do Polska a zpět. Nikdy jsem se nedozvěděla, co přesně vezl. Jen vím, že se vrátil jiný. Začal pít, byl podrážděný, někdy i zlý. Ale vydržela jsem to. Kvůli Tereze.

Když Josef před pěti lety zemřel na infarkt, zůstala jsem sama. Tereza už měla svou rodinu, malou Aničku a manžela Pavla. Pomáhala jsem jim jak mohla – hlídala Aničku, vařila jim obědy, půjčovala peníze na rekonstrukci bytu. Byla jsem tu vždycky pro ně. Jenže pak přišel Franta.

Frantu jsem potkala v knihovně. Seděl tam s knížkou o starých vlacích a usmíval se na mě tak mile, že jsem si připadala zase mladá. Pozval mě na kávu a já šla. Poprvé po letech jsem měla pocit, že někdo vidí mě – ne jen babičku nebo matku. Franta byl rozvedený, trochu bohém, měl rád jazz a chodil na výstavy. Začali jsme spolu trávit čas – kino, procházky po Petříně, večeře u něj doma.

Tereza si toho všimla hned. „Mami, co to vyvádíš? Vždyť jsi stará ženská! Co si o tobě lidi pomyslí?“ vyčítala mi jednou u nedělního oběda. „A co Anička? Nechci, aby ji nějaký cizí chlap vodil do školy!“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že Franta je hodný člověk a že mám právo na vlastní život. Ale ona mě neposlouchala. Začala mi Aničku vozit méně často a když zjistila, že jsme s Frantou byli spolu na víkendu v Českém ráji, úplně mi ji přestala dávat.

„Mami, dokud toho chlapa neopustíš, Aničku neuvidíš! Nechci mít doma ostudu!“ řekla mi naposledy do očí. Viděla jsem v jejích očích slzy i vztek. A taky strach – možná z toho, že bych mohla být šťastná i bez ní.

Od té doby je ticho. Telefon nezvoní. Doma mám ticho tak husté, že by se dalo krájet. Franta se snaží být oporou – „Neboj se, Maruško,“ říká mi často, „oni časem pochopí.“ Ale já nevím. Každý večer sedím u okna a dívám se na fotku Aničky s copánky a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Mám právo žít i pro sebe? Nebo bych měla zase všechno obětovat rodině?

Jednou večer mi Franta přinesl růži a řekl: „Život je krátkej, Maruško. Nečekej pořád na svolení.“ A já poprvé za dlouhou dobu cítila v srdci trochu radosti.

Ale stejně… Stojím tu mezi dvěma světy – mezi láskou ke své dceři a touhou po vlastním štěstí. Je to fér? Má matka právo na vlastní život i za cenu toho, že přijde o vnučku? Nebo je to sobecké?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo být šťastní i ve stáří?