Lednice, která rozbila naši rodinu

„To myslíš vážně, Kláro? Proč bych měl dávat peníze na něco, co stejně bude jen tvoje zásluha?“ Bratrův hlas zněl v telefonu ostřeji než obvykle. Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě v Brně, v ruce hrnek s kávou, a snažila se pochopit, co se právě stalo. Vždyť jsem chtěla jen udělat radost mamince. Nová lednice, na kterou si sama nikdy nenašetří. Chtěla jsem, abychom ji koupili spolu – já a můj mladší bratr Petr. Místo toho jsem slyšela výčitky, podezření a něco, co mi připadalo jako nenávist.

„Petře, vždyť je to pro mámu. Vždycky říká, že ta stará už sotva chladí. Myslela jsem, že bys mi mohl pomoct…“ zkusila jsem to ještě jednou, ale on mě přerušil.

„Ty si myslíš, že když jsi ta starší a máš lepší práci, můžeš rozhodovat za všechny? Já nemám tolik peněz jako ty! A vůbec – proč bych měl dávat něco mámě, když ona se o mě nikdy pořádně nestarala?“

Zůstala jsem stát jako opařená. Petr byl vždycky trochu uzavřený, ale tohle jsem nečekala. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky na naše dětství – společné hry na dvorku, hádky o poslední kousek bábovky, ale i chvíle, kdy jsme drželi při sobě proti tátovým výbuchům vzteku. Nikdy jsem si nevšimla, že by Petr měl pocit křivdy vůči mámě.

„Co tím myslíš? Máma tě přece vždycky bránila…“ zašeptala jsem do ticha.

„Bránila? Kde byla, když mě táta mlátil? Kde byla, když jsem potřeboval pomoc s učením? Vždycky jsi to byla ty! Máma se starala jen o tebe a já byl ten druhej. Tak proč bych jí teď měl kupovat lednici?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Vzpomněla jsem si na večery, kdy jsem Petrově modřině přikládala studený obklad a šeptala mu pohádky do ouška, aby usnul. Ale taky na to, jak máma seděla v kuchyni a plakala potichu do hrnku s čajem. Byla slabá? Nebo jen zoufalá?

„Petře… já nevím, co říct. Myslela jsem, že jsme rodina.“

„Rodina? Ty možná. Já už ne.“

Zavěsil.

Zůstala jsem stát u okna ještě dlouho. Venku se stmívalo a v panelácích naproti se rozsvěcela světla. Přemýšlela jsem o tom, jak snadno se může všechno rozpadnout – vztahy, důvěra, iluze o šťastné rodině. Vždycky jsem si myslela, že naše problémy jsou normální. Že každý má nějaké hádky a tajemství. Ale teď mi došlo, že některé rány nikdy nezmizí.

Druhý den jsem šla za mámou. Seděla v kuchyni u té staré lednice a loupala brambory na polévku. „Mami… můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Podívala se na mě unavenýma očima. „Co se děje, Klárko?“

Posadila jsem se naproti ní a chvíli mlčela. „Volala jsem Petrovi kvůli té lednici… Nechce s tím mít nic společného.“

Máma sklopila oči a začala nervózně krájet brambory na menší kousky. „Já vím… On mi to řekl.“

„Mami… proč má Petr pocit, že jsi ho nikdy neměla ráda?“

Zastavila se v pohybu a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Byla jsem mladá a slabá. Táta byl… těžký člověk. Snažila jsem se vás oba chránit, ale někdy jsem prostě nemohla.“

„Ale proč jsi mu to nikdy neřekla? Proč jsi mu neukázala, že ti na něm záleží?“

Máma se rozplakala. „Já nevím… Možná jsem měla strach. Možná jsem doufala, že čas všechno zahojí.“

Seděly jsme tam spolu v tichu a já cítila směs lítosti a hněvu – na tátu, na mámu i na sebe. Kolik let jsme žili vedle sebe a přitom každý sám?

Když jsem odcházela domů, rozhodla jsem se Petrovi napsat zprávu:

„Petře, chápu tě líp než dřív. Jestli budeš chtít někdy mluvit nebo jen být spolu, ozvi se. Máma tě má ráda – jen to neuměla dát najevo.“

Odpověď nepřišla.

Narozeniny přišly a já koupila lednici sama. Když ji přivezli, máma brečela radostí i smutkem zároveň. Seděly jsme pak u čaje a ona šeptala: „Možná jednou odpustí…“

Od té doby uplynulo několik měsíců. Petr se neozval. Každý den přemýšlím nad tím, jak snadno můžeme někoho ztratit – kvůli nevyřčeným slovům a starým ranám.

Možná je čas začít mluvit o tom, co nás bolí. Možná je čas přestat předstírat dokonalou rodinu.

Co myslíte vy? Dá se vůbec napravit to, co bylo roky rozbité? Nebo některé vztahy prostě už nikdy neslepíme?