Máma se vzdala dědictví pro tetu Viktorii: Když vlastní rodina není na prvním místě

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem se dozvěděla, že byt po babičce připadne tetě Viktorii. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku bubnoval déšť na parapet a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Alenko, prosím tě, pochop to. Viktorie je starší, má to těžké. Její syn je pořád bez práce, vnoučata rostou a ona se o všechny stará. Ty máš přece manžela, děti, a i když bydlíte u jeho rodičů, zvládáte to,“ řekla máma klidně, jako by šlo o samozřejmost.

„Zvládáme? Mami, my jsme v jednom pokoji čtyři! Každý měsíc obracíme každou korunu, abychom jednou mohli mít vlastní byt. A co Mirek? Tvůj syn? Ten taky nemá kde bydlet! Myslíš vůbec někdy na nás?“

Máma se na mě smutně podívala. „Viktorie je sama. Ty máš rodinu.“

Ta věta mě bodla do srdce. Co to znamená? Že když mám rodinu, už nepotřebuju pomoc? Že moje děti si nezaslouží vlastní pokoj?

Sedla jsem si na židli a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsme s Mirkem běhali po babiččině bytě, jak jsme tam slavili Vánoce, jak jsme si představovali, že jednou bude patřit nám oběma. Nikdy by mě nenapadlo, že máma všechno přenechá Viktorii.

Manžel Petr přišel domů později a našel mě uplakanou. „Co se stalo?“ zeptal se tiše.

„Byt po babičce dostane teta Viktorie. Máma se ho vzdala kvůli ní.“

Petr si povzdechl. „To je snad zlý sen. Tvoje máma je hodná, ale někdy až moc. Vždycky ustoupí Viktorii.“

„A co my? Co Mirek? Proč na nás nikdy nemyslí?“

Petr mě objal. „Musíme to zvládnout sami. Jako vždycky.“

Další dny jsem byla jako tělo bez duše. Když jsem šla s dětmi na hřiště, potkávala jsem sousedy, kteří věděli o našem stísněném bydlení u tchánů. Všichni říkali: „To je dnes těžké, mladí nemají šanci.“ Ale nikdo nevěděl, že jsme mohli mít aspoň malou jistotu – kdyby máma myslela i na nás.

Mirek mi volal večer. „Slyšel jsem to od mámy. Prý Viktorie potřebuje byt víc než my dva dohromady.“

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se zoufale.

„Já nevím. Asi nic. Máma už rozhodla.“

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s Mirkem byli vždycky ti poslední v řadě. Když jsme chtěli nové boty, museli jsme počkat, až Viktorie koupí svým dětem a zbyde-li něco navíc, dostali jsme i my. Máma vždycky říkala: „Viktorie je sama, musíme jí pomáhat.“

Ale teď už nejsme děti. Máme své rodiny a starosti. A přesto jsme pořád ti poslední.

Jednoho dne jsem se rozhodla zajít za mámou osobně. Seděla v obýváku a pletla svetr pro Viktorčina vnuka.

„Mami, proč jsi nám nikdy nedala přednost? Proč je pro tebe Viktorie vždycky důležitější než my?“

Máma odložila jehlice a zadívala se z okna.

„Alenko, když byla Viktorie malá, táta ji opustil a já byla ještě dítě sama. Vždycky jsem měla pocit, že jí něco dlužím. Že ji musím chránit.“

„Ale co my? My jsme tvoje děti!“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Možná jsem to přehnala. Ale už to nejde vzít zpátky.“

Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Věděla jsem, že máma není zlá – jen neumí říct ne své sestře. Ale já i Mirek jsme za to celý život platili.

Večer jsem seděla u postýlky svých dětí a dívala se na ně, jak spí v jednom pokoji vedle sebe. Přemýšlela jsem, jestli jim taky jednou budu umět dát přednost před ostatními – nebo jestli budu opakovat chyby své mámy.

Možná je čas začít myslet víc na sebe a svou rodinu. Ale jak to udělat, když vás celý život učili ustupovat?

Řekněte mi – opravdu je správné obětovat vlastní děti kvůli sourozencům? Nebo bych měla konečně říct dost?