Máma si vybrala nového muže místo nás. Jak jí to mohla udělat?

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem ji poprvé viděla s tím cizím chlapem v našem obýváku. Jeho jméno je Jaroslav, ale pro mě to byl prostě vetřelec. Seděl v tátově křesle, popíjel kávu z jeho oblíbeného hrnku a smál se na mámu tím způsobem, který mi připadal až příliš důvěrný. Táta zemřel před dvěma lety a já pořád cítila jeho přítomnost v každém koutě našeho domu. Máma se ale rozhodla, že je čas jít dál. Jenže já jsem na to nebyla připravená.

„Lucko, už nejsi dítě,“ řekla mi máma klidně, ale v očích jí hrály slzy. „Potřebuju taky někoho pro sebe.“

„A co my? Co tvoje vnoučata?“ vykřikla jsem a podívala se na své dvě děti, které se krčily za mnou. „Myslíš, že jim táta nechybí? Že já nepotřebuju mámu?“

Máma se odmlčela a Jaroslav se zvedl, aby nám „dal prostor“. Když za sebou zavřel dveře, v místnosti zůstalo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

„Lucko,“ začala máma tiše, „já už nechci být sama. Vím, že ti to připadá rychlé, ale já… já jsem byla sama celý život. I když byl táta naživu, byla jsem sama.“

Ta slova mě bodla do srdce. Jak může říct něco takového? Táta byl přece skvělý člověk! Vždycky pro nás dřel, nikdy si nestěžoval. A teď ho máma shazuje před cizím chlapem?

Dny plynuly a máma začala trávit s Jaroslavem čím dál víc času. Přestala chodit hlídat děti, jak byla zvyklá. Když jsem ji prosila o pomoc, vždycky měla nějakou výmluvu: „Promiň, Lucko, dneska máme s Jardou divadlo.“ Nebo: „Zítra jedeme na výlet do Karlových Varů.“

Moje děti byly zmatené. „Babička už nás nemá ráda?“ ptal se malý Tomášek jednou večer před spaním.

„Ale má vás ráda,“ zalhala jsem mu a polkla slzy. „Jen teď má nového kamaráda.“

Ve skutečnosti jsem byla naštvaná. Nejen na mámu, ale i na sebe. Proč nejsem schopná jí to dopřát? Proč mě tolik bolí vidět ji šťastnou s někým jiným? Možná proto, že jsem sama nikdy nezažila opravdovou lásku. Můj manžel Petr je hodný člověk, ale poslední roky jsme si spíš cizí než partneři.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Lucko, chtěla bych ti něco říct. Jaroslav mě požádal o ruku a já jsem řekla ano.“

V tu chvíli mi vypadl telefon z ruky. Srdce mi bušilo až v krku. Máma se vdává? A ani mě nepozvala na večeři, aby mi to řekla osobně?

Když jsem jí to vyčetla, jen pokrčila rameny: „Chtěla jsem ti to říct dřív, ale bála jsem se tvé reakce.“

„A co tvoje vnoučata? Budou vůbec na svatbě?“ zeptala jsem se.

„Lucko…“ povzdechla si máma. „Jaroslav chce malou svatbu jen pro nejbližší. Jeho děti tam budou, ale… tvoje děti jsou ještě malé a…“

To už jsem nevydržela a položila telefon.

Následující týdny byly jako zlý sen. Máma plánovala svatbu s Jaroslavem a já měla pocit, že nás všechny vymazala ze svého života. Děti se ptaly, proč je babička nebere na hřiště jako dřív. Petr mi navrhl, abychom si udělali vlastní program a přestali čekat na mámu.

Ale já nemohla jen tak přestat doufat. Pořád jsem věřila, že si to rozmyslí. Že pochopí, jak moc nám chybí.

Svatba proběhla bez nás. Máma nám poslala fotku – stála vedle Jaroslava v bílých šatech a usmívala se tak šťastně, jak jsem ji neviděla už roky. Ale já v tom úsměvu viděla i něco jiného – vzdálenost. Jako by mezi námi vyrostla zeď.

Po svatbě jsme se viděly jen párkrát. Vždycky to bylo krátké a rozpačité setkání. Děti už si zvykly, že babička není součástí jejich každodenního života.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a dívala se na staré fotky z dětství. Na jedné jsme byli všichni pohromadě – já, máma, táta i můj bratr Michal. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme byli rodina.

„Myslíš, že jsme pro ni někdy byli dost?“ zeptala jsem se Petra tiše.

Petr mě pohladil po ruce: „Možná teď potřebuje něco jiného než my.“

Ale já tomu pořád nerozumím. Jak může matka dát přednost novému muži před vlastními dětmi a vnoučaty? Je to sobecké? Nebo je to její právo?

Dnes už vím, že odpovědi nejsou jednoduché. Ale pořád mě to bolí.

Možná bych měla být šťastná za její štěstí. Ale proč mám pocit, že jsme přišli o něco nenahraditelného?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit taková zrada od vlastní mámy?