Měla jsem si toho všimnout dřív: Rozhodnutí o závěti, které rozbilo mou rodinu

„Tohle je tvoje poslední slovo, mami?“ ozvalo se zpoza stolu. Synův hlas se třásl, oči měl zarudlé a ruce zaťaté v pěst. Seděli jsme v obýváku našeho bytu na Žižkově, kde jsem prožila většinu života. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit dusné ticho mezi námi.

„Ano, Petře. Myslím, že je to tak správné,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V ruce jsem svírala složku s notářským razítkem – závěť, kterou jsem před týdnem podepsala. Všechno připadlo dceři Janě a jejím dětem. Petrovi a jeho ženě Lucii jsem odkázala jen pár drobností.

Lucie seděla vedle něj, bledá jako stěna. Neřekla ani slovo, jen se dívala do země. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs úlevy a viny. Myslela jsem si, že chráním rodinu před někým, komu jsem nikdy úplně nedůvěřovala. Lucie byla vždycky jiná – tichá, uzavřená, nikdy se mnou moc nemluvila. Sousedka paní Nováková mi jednou řekla: „Dej si na ni pozor, takové ženy umí rozbít rodinu.“ A já jí uvěřila.

Teď tu sedím a přehrávám si ten večer znovu a znovu. Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla uvěřit cizím řečem víc než vlastnímu synovi? Když Petr s Lucií odešli, práskl za sebou dveřmi tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně. Jana mě objala a šeptala: „Udělala jsi správně, mami.“ Ale já už tehdy cítila, že něco není v pořádku.

Dny plynuly a já čekala, že se Petr ozve. Neozval se. Ani na Vánoce, ani na narozeniny. Lucii jsem potkala jednou v obchodě – otočila se ke mně zády a rychle odešla. Sousedka Nováková se mě ptala: „Tak co, už máš klid?“ Ale já měla v srdci jen prázdno.

Začaly mi chodit dopisy od právníka – Petr se odvolal proti závěti. Jana byla vzteklá: „To je nevděk! Vždyť jsi mu celý život pomáhala!“ Ale já věděla, že to není pravda. Pomáhala jsem mu jen tehdy, když to vyhovovalo mně. Když si vzal Lucii, přestala jsem ho zvát na rodinné oslavy. Vždycky jsem měla pocit, že mi ji přivedl domů jako cizího člověka.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to Petr. „Mami, proč jsi nám to udělala? Copak jsme ti někdy ublížili?“ Jeho hlas byl zlomený a já poprvé za dlouhou dobu brečela do sluchátka.

„Petře… já nevím… Myslela jsem…“ koktala jsem.

„Myslela jsi jen na sebe a na to, co ti kdo napovídal,“ řekl tvrdě a zavěsil.

Od té chvíle jsem nemohla spát. Každou noc jsem si přehrávala všechny ty chvíle, kdy jsem mohla udělat něco jinak. Kdybych Lucii víc poznala… Kdybych Petrově lásce víc věřila… Kdybych neposlouchala pomluvy a závistivé řeči sousedů…

Jednoho dne mi přišla poštou fotografie – Petr s Lucií a jejich malým synem Tomáškem na hřišti. Na zadní straně bylo napsáno: „Kéž bys nás viděla jinýma očima.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Uvědomila jsem si, že jsem přišla o rodinu kvůli vlastní zaslepenosti a strachu z neznámého. Jana mě navštěvovala čím dál méně – měla své starosti, děti dospívaly a já zůstala sama v bytě plném vzpomínek.

Začala jsem chodit do parku na lavičku, kde sedávaly staré paní a povídaly si o životě. Jedna z nich, paní Hrdličková, mi řekla: „Víte, někdy je těžší odpustit sobě než druhým.“

Rozhodla jsem se napsat Petrovi dopis. Omluvila jsem se mu za všechno – za to, že jsem mu nevěřila, že jsem ho odsunula na druhou kolej kvůli vlastním předsudkům. Prosila jsem ho o odpuštění a pozvala ho s rodinou na návštěvu.

Čekala jsem týdny. Pak jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Petr s Lucií a malým Tomáškem v náručí. Lucie mi podala ruku – poprvé za těch deset let jsme si pohlédly do očí bez zášti.

„Mami,“ řekl Petr tiše, „nechceme peníze ani byt. Chceme jen rodinu.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsem všechno pokazila – ale také to, že nikdy není pozdě začít znovu.

Dnes už vím, že majetek nerozdělí rodinu – rozdělují ji naše vlastní strachy a předsudky. A ptám se vás: Myslíte si, že lze opravdu odpustit chyby z minulosti? A co byste udělali vy na mém místě?