Mezi dvěma ohni: Příběh babičky, která zůstala sama s vnukem po rozvodu svého syna

„Mami, já už to s ní nevydržím! Buď ona, nebo já!“ Tomášův hlas rezonoval kuchyní, zatímco Lucie stála ve dveřích s očima plnýma slz a vzteku. Malý Filip se krčil za židlí a já měla chuť křičet, aby už oba přestali. Místo toho jsem jen tiše seděla u stolu, ruce sevřené v klíně, a v duchu prosila Boha, aby tohle všechno skončilo.

Nikdy jsem nebyla dokonalá matka. Tomáš mi to často připomínal – že jsem byla moc přísná, že jsem ho nutila do věcí, které nechtěl. Ale vždycky jsem ho milovala. Když si přivedl Lucii, byla jsem ráda. Byla to krásná holka z vedlejší vesnice, trochu divoká, ale měla dobré srdce. Jenže časem se mezi nimi začaly objevovat trhliny. Hádky kvůli penězům, kvůli Filipovi, kvůli tomu, kdo má víc práce a kdo je víc unavený.

Jednoho večera, když už Filip spal, seděla jsem v obýváku s Lucií. „Marie, já už to nezvládám,“ šeptala. „Tomáš mě pořád jen kritizuje. Nic mu není dost dobré. A když něco řeknu já, hned je oheň na střeše.“

„Vím, že to není jednoduché,“ odpověděla jsem opatrně. „Ale musíte spolu mluvit. Kvůli Filipovi.“

Lucie se rozplakala. „Já už nemám sílu. On mě neposlouchá. A já… já už ho asi ani nemiluju.“

Druhý den ráno bylo rozhodnuto. Lucie si sbalila pár věcí a odešla k matce do Brna. Tomáš zůstal doma s Filipem a mnou. Myslela jsem si, že to bude lepší – že se uklidní, že najdeme nový rytmus. Ale Tomáš byl jako tělo bez duše. Chodil do práce, doma mlčel nebo se zlobil na Filipa kvůli maličkostem.

Jednou večer přišel domů opilý. „Všechno je to tvoje vina!“ křičel na mě. „Kdybys nebyla taková… taková… možná by Lucie neodešla!“ Filip se rozplakal a já ho objala. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat.

Začala jsem se starat o Filipa víc než kdy dřív. Vozila jsem ho do školky, vařila mu oblíbené palačinky, četla pohádky před spaním. Tomáš byl čím dál víc pryč – někdy zmizel na celý víkend a ani nezavolal. Lucie se občas ozvala, ale vždycky jen krátce: „Jak se má Filip?“ Nikdy se nezeptala na mě nebo na Tomáše.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. „Paní Nováková, musíme si promluvit o situaci Filipa,“ řekla vážně. „Jeho rodiče nejsou schopni se o něj postarat. Máte možnost požádat o svěření do péče.“

Zamrazilo mě. Bylo mi šedesát pět let a najednou jsem měla být matkou malému dítěti? Ale když jsem viděla Filipovy oči – ty samé modré oči jako měl Tomáš v jeho věku – věděla jsem, že nemám na výběr.

Začal kolotoč papírování, návštěv úřadů a soudních stání. Tomáš mi vyčítal, že mu beru syna. Lucie tvrdila, že jí chci Filipa ukrást. Ale ani jeden z nich nebyl schopný přijít na schůzku ve školce nebo vzít Filipa k lékaři.

Jednou večer jsme s Filipem seděli u stolu a skládali puzzle. „Babičko, proč u nás není maminka?“ zeptal se tiše.

Polkla jsem slzy a pohladila ho po vlasech. „Maminka teď potřebuje čas na sebe. Ale má tě moc ráda.“

Filip mlčel a pak zašeptal: „A tatínek?“

„Tatínek tě má taky rád,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla, jestli je to pravda.

Začala jsem si všímat, jak se Filip mění. Byl smutnější, často se budil v noci s pláčem. Ve školce mi učitelka řekla: „Filip je hodně uzavřený. Máte doma nějaké problémy?“ Chtěla jsem jí říct pravdu – že jsme všichni rozbití na tisíc kousků – ale jen jsem přikývla.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlela: Kde jsme udělali chybu? Mohla jsem být lepší matka? Mohla jsem zabránit tomu rozvodu? Nebo je to prostě osud?

Tomáš se mi začal vyhýbat úplně. Přestal domů chodit skoro vůbec. Jednou mi zavolal: „Mami, já už to nedávám. Nech si Filipa u sebe.“

Zůstala jsem sama s dítětem, které nebylo moje vlastní – ale bylo mojí krví, mojí rodinou, mým vším.

Lidé ve vesnici začali šeptat: „Chudák Marie… Syn propadl alkoholu, snacha zmizela…“ Někteří nabízeli pomoc, jiní jen zvědavě sledovali.

Nejtěžší bylo vysvětlit Filipovi, proč jeho rodiče nejsou s ním. Každý den jsem hledala slova útěchy – pro něj i pro sebe.

Jednou přišel dopis od Lucie: „Marie, promiň mi všechno. Nezvládla jsem to. Dej Filipovi pusu za mě.“

Seděla jsem dlouho s tím dopisem v ruce a brečela jako malá holka.

Teď je Filip u mě už skoro rok. Je to těžké – někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale pak mě obejme kolem krku a zašeptá: „Babičko, mám tě rád.“ A já vím, že musím vydržet.

Někdy si říkám: Proč musí děti trpět kvůli chybám dospělých? Měla jsem udělat něco jinak? Co byste udělali vy na mém místě?