Mezi dvěma ohni: Příběh české nevěsty v rodině Novotných

„Lucie, tohle jsi zase spálila! Jak mám věřit, že se umíš postarat o Petra, když ani brambory neuvaříš pořádně?“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Novotná, mě sledovala s výrazem, který jsem znala až příliš dobře – pohrdání smíšené s únavou. Petr seděl v jídelně, slyšel každé slovo, ale mlčel. Jako vždy.

Když jsem si Petra brala, byla jsem plná naděje. On byl můj přístav, můj nejlepší přítel. Věřila jsem, že společně zvládneme všechno. Ale od chvíle, kdy jsme se nastěhovali do jeho rodinného domu v malé vesnici u Kolína, se všechno změnilo. Jeho matka byla všude – v kuchyni, v obýváku, v našich rozhovorech. Každý den mi připomínala, že nejsem dost dobrá. „Za nás by se tohle nestalo,“ říkala často a významně se dívala na Petra.

První týdny jsem se snažila. Pekla jsem koláče podle jejích receptů, prala prádlo na její způsob, dokonce jsem se naučila skládat ručníky přesně tak, jak chtěla. Ale nikdy to nebylo dost. „Lucie, ty nevíš, jak se správně leští okna? To tě doma neučili?“ ptala se mě jednou před Petrovým otcem a já cítila, jak rudnu hanbou.

Petr byl mezi dvěma ohni. Večer mi šeptal do vlasů: „Neboj se, mamka si zvykne.“ Ale ráno už zase seděl u stolu a mlčky poslouchal její výčitky. Někdy jsem měla pocit, že jsem v domě jen hostem – a ne vítaným.

Jednoho dne přišla tchyně do kuchyně dřív než obvykle. „Lucie, dneska přijde na oběd teta Alena a strýc Karel. Doufám, že zvládneš svíčkovou tak, jak ji máme rádi.“ Věděla jsem, že je to zkouška. Celé dopoledne jsem vařila podle jejího receptu – maso na gramu přesně, omáčka bez hrudek. Když přišel čas servírovat, všichni seděli u stolu a čekali.

Tchyně ochutnala první sousto a zamračila se: „No… není to úplně ono.“ Teta Alena se na mě povzbudivě usmála: „Ale Lucinko, je to výborné.“ Jenže já slyšela jen ten odsuzující tón. Po obědě jsem se zavřela v ložnici a tiše plakala.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství. Každý den jsem vstávala s obavou, co zase udělám špatně. Petr byl čím dál víc uzavřený. Jednou večer jsem mu řekla: „Petře, já už to nezvládám. Připadám si tu jako cizinec.“ On jen vzdychl: „Mamka to myslí dobře…“

Jednoho dne jsem šla na nákup do místního obchodu. Paní prodavačka mě pozdravila: „Dobrý den, paní Novotná!“ Usmála jsem se a poprvé za dlouhou dobu pocítila kousek přijetí. Ale když jsem přišla domů, tchyně už čekala: „Kde jsi byla tak dlouho? Máme tu práci!“

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem vylévala všechny své pocity – vztek, smutek i bezmoc. Jednou večer jsem ho zapomněla na stole v kuchyni. Druhý den ráno byla tchyně nezvykle tichá. Pak mi řekla: „Lucie… proč jsi mi nikdy neřekla, že ti tu není dobře?“ Zůstala jsem stát jako opařená.

„Myslela jsem, že to víte,“ odpověděla jsem tiše.

Tchyně si sedla ke stolu a dlouho mlčela. Pak řekla: „Já… taky to nemám lehké. Po smrti manžela je tu najednou moc ticho. A Petr… je moje všechno.“ Poprvé jsme spolu mluvily jako dvě ženy, ne jako soupeřky.

Od té chvíle se něco změnilo. Tchyně už nebyla tak ostrá v poznámkách a Petr začal být pozornější k mým pocitům. Ale jizvy zůstaly. Dodnes mám strach udělat chybu.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? A kdy už je čas říct dost – i za cenu konfliktu? Co byste udělali vy na mém místě?