Mezi láskou a loajalitou: Příběh rozpolcené rodiny Novákových

„Proč jsi zase nechala malého spát v ložnici? Víš, že to mamince vadí!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila syna do postýlky. Petr stál u dřezu, ruce zabořené v pěně, ale oči upřené na mě. Věděla jsem, že to není jeho hlas, ale hlas jeho matky, který z něj právě promluvil.

„Protože je nemocný, Petře. Potřebuje mě u sebe,“ odpověděla jsem tiše, ale v mém hlase už byla únava i vzdor. Věděla jsem, že za chvíli přijde další kolo – až se vrátí jeho maminka z nákupu. Paní Nováková, moje tchyně, která se k nám po narození Filípka nastěhovala „na pár týdnů“, ale už tu byla třetí měsíc.

První týdny po porodu byly jako mlha – únava, radost, strach a nekonečné rady. „Nedávej mu tolik mléka, bude mít bolení!“, „Nech ho vyplakat, ať si zvykne!“, „Takhle jsi ty nikdy nespala, když jsi byla malá!“ Jenže já nebyla její dcera. Byla jsem jen ta, co si vzala jejího syna a teď jí „kazí“ vnuka.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a tiše plakala. Slyšela jsem, jak Petr dole v kuchyni šeptá s maminkou. „Musíš být na ni přísnější. Dělá si všechno po svém a ty jí to dovolíš.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem jít dolů a křičet, že tohle je můj domov, moje dítě. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na světla města.

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Paní Nováková rozhodovala o tom, co budeme vařit, kdy půjdeme ven, dokonce i o tom, jakou barvu by měl mít Filípkův svetřík. Petr byl mezi námi – někdy se mě zastal, ale většinou jen mlčel nebo odešel do práce dřív.

Jednoho dne přišla ráno do ložnice a bez zaklepání mi vzala Filípka z náruče. „Ty si ještě spi, já ho vezmu na procházku.“ Slyšela jsem v jejím hlase výčitku – jako bych byla špatná matka jen proto, že jsem byla unavená. Když jsem se později ptala Petra, proč jí to dovoluje, jen pokrčil rameny: „Je to moje máma. Pomáhá nám.“

Ale já tu pomoc nechtěla. Chtěla jsem klid, chtěla jsem být matkou podle svého. Začala jsem být podrážděná, hádavá. Každý den byl boj – o kočárek, o dudlík, o to, kdo bude Filípka koupat. Petr se uzavíral do sebe a já měla pocit, že ztrácím nejen manžela, ale i samu sebe.

Jednou večer jsme seděli u stolu všichni tři. Paní Nováková začala vyprávět o tom, jak ona zvládala dvě děti sama bez pomoci. „Dneska jsou mladé ženy rozmazlené,“ řekla a podívala se na mě takovým tím pohledem, který říká: nikdy nebudeš dost dobrá.

„Mami, prosím tě…“ začal Petr tiše.

„Nech ho,“ skočila jsem mu do řeči. „Já už to slyšela mockrát.“

„Tak proč si pořád stěžuješ?“ vyjela na mě tchyně.

„Protože už nemůžu! Chci svůj život zpátky! Chci být s Petrem a Filípkem sama!“ vykřikla jsem a rozplakala se přímo u stolu.

Bylo ticho. Petr se díval do talíře a paní Nováková vstala a odešla do svého pokoje.

Ten večer jsme s Petrem dlouho nemluvili. On šel spát na gauč a já zůstala v ložnici s Filípkem. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Milovala jsem Petra i naše dítě – ale měla jsem pocit, že musím volit mezi nimi a svým klidem.

Další dny byly ještě horší. Tchyně se mnou nemluvila vůbec nebo jen úsečně. Petr byl v práci čím dál déle. Začala jsem chodit s kočárkem ven sama – jen abych měla chvíli klidu. Jednou mě potkala sousedka paní Hrdličková: „To je krásný chlapeček! Ale vypadáte unaveně…“ Rozbrečela jsem se jí přímo na rameni.

Jednoho dne mi přišla SMS od kamarádky Jany: „Pojď ven! Musíš mezi lidi.“ Sešla jsem se s ní v kavárně na náměstí. Vyprávěla jsem jí všechno – o tchyni, o Petrovi, o tom, jak mám pocit, že už nejsem sama sebou.

„Musíš si dupnout,“ řekla Jana rozhodně. „Tohle není normální.“

Ale jak? Když Petr vždycky stojí za mámou? Když mám pocit viny pokaždé, když chci něco jinak?

Jednoho večera jsem sbalila Filípka a odešla k rodičům do Říčan. Petr mi volal až pozdě večer: „Kde jste? Máma je zoufalá.“

„A co já?“ vykřikla jsem do telefonu. „Já už nemůžu! Potřebuju tě! Potřebuju vědět, že jsme rodina my dva – ne tvoje máma!“

Bylo dlouhé ticho.

Druhý den ráno přijel Petr za námi. Seděli jsme u rodičů v kuchyni a poprvé po dlouhé době jsme spolu mluvili otevřeně.

„Já nevím, co mám dělat,“ řekl tiše.

„Vyber si,“ odpověděla jsem mu zlomeně. „Buď budeme rodina my tři – nebo budu muset odejít.“

Trvalo týdny, než jsme našli nějaký kompromis. Paní Nováková se odstěhovala zpět do svého bytu a Petr začal chodit na terapii pro muže s problémem oddělení od matky. Já se učila znovu věřit sama sobě.

Dnes už je Filípek větší a naše rodina funguje lépe – ale jizvy zůstaly.

Někdy si večer lehnu vedle spícího syna a ptám se sama sebe: Šlo to udělat jinak? Měla jsem být silnější? Nebo je někdy správné prostě odejít?