Mezi láskou a loajalitou: Proč jsem dala přednost vnučce před synem

„Mami, jak to můžeš udělat? Jak můžeš dát všechno Aničce a mě nechat stát na ulici?“ křičel na mě Petr, můj jediný syn, zatímco mu v očích hořela směs vzteku a zoufalství. Stála jsem v kuchyni našeho starého bytu na Žižkově, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit jeho slova. V tu chvíli jsem si přála, aby mě někdo objal, aby mi někdo řekl, že dělám správnou věc. Ale byla jsem sama. Sama s rozhodnutím, které mě pronásledovalo už měsíce.

Petr byl vždycky citlivý kluk. Když mu bylo osm, jeho otec nás opustil kvůli jiné ženě a já zůstala sama s dítětem a hypotékou. Dělala jsem dvě práce, abychom přežili. Petr mi pomáhal, jak mohl, ale už tehdy v něm bylo něco zlomeného. Ve čtrnácti začal utíkat z domu, ve dvaceti už měl první zkušenost s drogami. Snažila jsem se ho zachránit – platila jsem mu léčbu, tahala ho z dluhů, prosila ho, aby se změnil kvůli sobě i kvůli malé Aničce.

Anička… Moje vnučka. Když se narodila, byla jsem u toho. Její matka Lenka byla tehdy ještě s Petrem, ale dlouho to nevydrželo. Lenka odešla za lepším životem do Brna a Aničku nechala u mě. Petr byl v té době už zase v léčebně. Držela jsem tu malou holčičku v náručí a slíbila jí, že ji nikdy neopustím.

Roky plynuly. Petr se vracel a zase mizel. Někdy byl čistý, někdy ne. Vždycky sliboval, že tentokrát už to zvládne. Ale nikdy to nevydrželo dlouho. Anička rostla – byla tichá, uzavřená, ale v očích měla stejný smutek jako její otec. Snažila jsem se jí dát všechno: lásku, bezpečí, domov. Každý večer jsme spolu četly pohádky a já doufala, že jí tím aspoň trochu nahradím to, co jí život vzal.

Jednoho dne přišel Petr domů opilý a rozbil skleněnou vitrínu po mé mamince. Křičel na mě i na Aničku, vyčítal nám všechno možné – že jsme ho nikdy neměly rády, že jsme mu zničily život. Anička se schoulila pod stůl a já ji objala. Tehdy jsem si uvědomila, že musím něco udělat.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala své obavy i naděje. Psala jsem o tom, jak moc svého syna miluju, ale jak moc mě jeho závislost ničí. Psala jsem o Aničce a o tom, jak moc si přeju, aby měla lepší život než my dva.

Když mi lékař oznámil diagnózu – rakovina prsu – věděla jsem, že už nemám moc času. Musela jsem rozhodnout, co bude s naším bytem. Petr přišel za mnou do nemocnice a poprvé po letech mě objal. „Mami, já už to zvládnu,“ šeptal mi do vlasů. „Dej mi ještě jednu šanci.“

Ale já už nemohla riskovat. Viděla jsem v jeho očích tu starou bolest i staré lži. Věděla jsem, že kdybych mu byt odkázala, prodal by ho během pár měsíců a skončil by na ulici – nebo ještě hůř.

Jednoho večera jsme seděly s Aničkou u stolu a ona se mě zeptala: „Babičko, proč je táta pořád smutný?“ Chvíli jsem mlčela a pak jí řekla pravdu – takovou pravdu, jakou dokáže pochopit dítě: „Táta je nemocný na duši.“

Když přišel den podpisu závěti u notáře, Petr tam stál se mnou i s Aničkou. Notář četl mé rozhodnutí nahlas: „Veškerý majetek odkazuji své vnučce Anně Novotné.“ Petr zbledl a začal křičet: „To nemůžeš! Jsem tvůj syn!“ Notář mlčel a já jen tiše plakala.

Od té chvíle se mezi mnou a Petrem rozprostřelo ticho. Přestal mi volat. Anička se snažila být statečná – chodila do školy, pomáhala mi s nákupy, ale často ji nacházím sedět u okna a dívat se ven s prázdným pohledem.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem dát Petrovi ještě jednu šanci? Nebo jsem konečně ochránila to jediné čisté, co nám v rodině zbylo?

Možná mi to nikdy neodpustí. Možná to neodpustím ani sama sobě.

Ale když vidím Aničku spát klidně ve své posteli – poprvé po letech beze strachu – říkám si: Možná je tohle ta láska. Láska není vždycky spravedlivá ani jednoduchá.

A tak se ptám vás: Co byste udělali vy? Je možné milovat své dítě a přesto ho nechat jít? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když musíte zradit vlastní krev?